Westfálský jezevčíkovitý honič

FCI:

Patří do skupiny VI. – Honiči, barváři a příbuzná plemena, sekce 1 – Honiči.

Povaha:

Je to věrný, přátelský, vyrovnaný, sebevědomý, někdy trochu vážný, ale jinak živý, veselý a velmi pozorný pes, doma vždy velice přítulný. S dětmi se snáší výborně a je k nim nesmírně tolerantní. Jen je jim třeba vysvětlit, že není živou hračkou, se kterou by si mohli dělat, co se jim zlíbí a co je napadne. Musejí ho respektovat. I k cizím lidem se chová přátelsky, přesto je však i spolehlivým hlídačem, dokáže vycítit podle jejich chování a stoprocentně spolehlivých čichových informací příp. nekalé úmysly. V případě podezření se jeho chování mění, stává se velice ostražitým.

Výchova:

Jako každý honič je patřičně sebejistý a samostatný, neboť při práci musí spoléhat vždy jen sám na sebe. Proto od něho nikdo nemůže čekat ani požadovat absolutní poslušnost. Je zvyklý jednat podle vlastního uvážení. Nelze mu to zazlívat a je kontraproduktivní pokoušet se ho zlomit. Zatvrdí se. Vždy si zachovává jistou míru nezávislosti.

Přesto svého majitele upřímně a vřele miluje a nejraději se zdržuje v jeho blízkosti. Je proto smutné, musí-li celý život nebo jeho větší část strávit ve venkovním kotci, z něhož se dostává pouze jednou za čas. Svému majiteli, má-li s ním dobrý vztah, jehož podmínkou je co nejčastější, nejlépe stálý kontakt, je naprosto oddaný, ale nikdy se nechová otrocky podlézavě.

Stavba těla:

V hlavních znacích stavby těla se podobá svému nejbližšímu příbuznému, německému honiči. Je celkově kompaktní, statný, protáhle obdélníkového tělesného rámce. Koh. výška činí 30 – 38 cm.

Hlava má být ušlechtilá, středně velká, při pohledu zepředu úzká, protáhlá.Týlní hrbol smí být jen málo patrný. Mozkovna by měla být jen o málo širší než čenichová partie. Čelní sklon (stop) je velmi povlovný. Nosní hřbet se směrem k nosu lehce sklání, tvoří lehký klabonos. Nos mívá uprostřed světlý svislý pruh a nosní křidélka bývají více nebo méně tmavě pigmentovaná.

Pysky mají být lehce převislé, ústní koutky nenápadné. Chrup je silný, pravidelný. Skus může být nůžkový nebo klešťový. Při nůžkovém překrývají hornočelistní řezáky těsně dolnočelistní tak, že se svými zadními plochami dotýkají jejich předních ploch. Při klešťovém nasedají hornočelistní řezáky svými hranami na hrany řezáků dolnočelistních. Špičáky jsou mimořádně mohutné.  Líce mají tvořit plynulý přechod mezi mozkovnou a čenichovou partií, nesmějí být příliš do stran vyboulené.

Oči jsou tmavé, jasné, přátelského výrazu. Ušní boltce musejí být zavěšené, středně dlouhé a široké. Ploše přiléhají k lícím a na vrcholcích jsou zaoblené.

Krk je přiměřené délky, v poměru k hlavě dosti silný. Směrem k týlní krajině se postupně zužuje. Kůže na něm může být volná, na hrdle ale smí tvořit jen neveliký lalok. Hřbet má být lehce klenutý, středně dlouhý, za kohoutkem lehce pokleslý. Bedra musejí být široká a silná. Záď je svažitá. Správně nasazený ocas je za pomalé lokomoce nesen v úrovni horní linie těla šavlovitě vzhůru prohnutý nebo zavěšený a na konci mírně vzhůru zahnutý.

Hrudník má být relativně užší než u jezevčíka, dlouhý. Nesmí zasahovat příliš blízko k podkladu. Dolní linie těla při pohledu ze strany směrem k pánevním končetinám stoupá. Hrudní končetiny jsou silné, suché, pevných kostí, šlachovité. Při pohledu zepředu nesmějí být křivé, musejí být rovné, s tlapkami směřujícími přímo vpřed. Lokty přiléhají k hrudníku.

Pánevní jsou při pohledu ze strany strměji (tupěji) úhlené než u jiných plemen. V poměru k hrudním končetinám jsou mnohem silnější než např. u jezevčíka. Stehna se vyznačují silně vystupující svalovinou a jsou při pohledu ze strany i zezadu téměř rovná. Tlapky mají být velké, prsty těsně sevřené, krátké.

Srst je na celém těle včetně jeho spodní části velmi hustá a hrubá. Na hlavě, ušních boltcích a distálních částech končetin je krátká, na hřbetě, krku a zespoda na ocase delší.

Zbarvení má být žluté až červené s černým „sedlem“ nebo „pláštěm“ a bílými znaky typickými pro honiče, na čele („lysina“), čenichové partii, na krku („obojek, límec“), zepředu na hrudi, na koncových partiích končetin a špičce ocasu. Nežádoucí, nikoli však vadou, je bikolorní zbarvení (žluto-bílé či červeno-bílé) a černé zbarvení na hlavě. Čokoládově hnědá barva je považována za vadu.