Tyrolský honič

FCI:

Tyrolský honič patří do skupiny VI. – Honiči, barváři a plemena příbuzná, sekce – Honiči.

Povaha:

Pracovně jde o ideálního loveckého psa pro lesnaté a horské oblasti. Používá se individuálně k lovu zajíců a lišek a pro dosled veškeré poraněné zvěře – jako barvář k vypracování tzv. pobarvené (krví raněného zvířete značené) stopy.

Tento náruživý lovec vyvážené povahy s jemným čichem pracuje s neobyčejným nasazením, soustředěně a zcela samostatně. Má pěkný hlas, je bystrý a jeho orientační smysl je vynikající. Lovci si cení jeho pracovitosti, vytrvalosti, čilosti, temperamentu a ostrosti vůči tzv. škodné zvěři.

Výchova:

Vyžaduje laskavou, ale důslednou výchovu, vlídný, ale důsledný postup při výcviku a ranou socializaci, aby si kromě jiného zvykl např. na kočky ze sousedství aj. malá zvířata a neviděl v nich pouhou kořist, kterou je nutno pronásledovat.

Stavba těla:

Je to středně velký pes s dostatečně silnou kostrou, robustní, svalnatý a šlachovitý, harmonických a plynulých obrysových linií, překypující zdravím. Formát těla je obdélníkový, délka trupu je o něco větší než koh. výška. Ta činí u psů 44 – 50 cm, u fen 42 – 48 cm.

Hlavu má širokou, suchou, svrchu mírně klenutou mozkovnu. Zuby mají být silné, žádoucí je úplný chrup tvořený 42 zuby, avšak chybění nejvýše dvou 1. nebo 2. premolárů (P1 nebo P2) se toleruje a na příp. chybění 3. stoliček (M3) se nebere ohled. Požaduje se nůžkový skus.

Oči nemají být moc hluboko uložené, měly by být velké, okrouhlé, tmavě hnědé. Oční víčka těsně přiléhají k očním bulvám. Okraje tzv. třetích víček (mžurek) jsou pigmentované.

Ušní boltce mají být vysoko nasazené, zavěšené, široké, na vrcholcích zaoblené. Nenásilně nataženy směrem dopředu by měly dosahovat k hornočelistním špičákům.
Krk není do plecí zasazen ani příliš vysoko, ani příliš nízko, je suchý, v šíji přiměřeně klenutý, s hrdlem bez laloku.

Ocas musí být vysoko nasazený a dlouhý tak, že dosahuje špičkou min. k hleznům. V afektu je nesen vysoko a může být šavlovitě prohnutý. Žádoucí je jeho husté kartáčovité osrstění.

Hrudník by měl být velmi hluboký a středně široký, s přiměřeně vystupujícím předhrudím. Hrudní končetiny musejí být rovné, lopatky šikmo uložené a náležitě osvalené. Pánevní končetiny jsou patřičně zaúhlené, stehna široká a velmi svalnatá.

Srst je středně dlouhá, hustá, podsada spíš hrubší než úplně jemná. Břicho musí být osrstěné, zezadu na stehnech tvoří delší srst zřetelné „kalhoty“.

Zbarvení může být červené nebo černo-tříslové. U obou zbarvení se mohou vyskytovat bílé znaky na krku (tzv. límec), zepředu na hrudi i zespoda na hrudníku, na tlapkách i jinde na končetinách. Absence bílých znaků se nepovažuje za vadu.

K vadám patří vychrtlý vzhled, nadměrně dlouhé nebo příliš krátké končetiny, hrubá (moc široká) mozkovna, volné pysky, tzv. skelné (bělavé) oči, ušní boltce příliš krátké, velice dlouhé nebo vývrtkovitě se stáčející, velmi dlouhý nebo měkký hřbet, plachost.

K vylučujícím vadám náleží hnědý nos, předkus nebo podkus dolní čelisti, absence více než dvou 1. a/nebo 2. premolárů, výrazně strakaté nebo játrově hnědé zbarvení srsti.