Smalandský honič

FCI:

Smalandský honič patří do skupiny VI. – Honiči, barváři a plemena příbuzná, sekce – Honiči.

Povaha:

Povahově je přátelský, klidný, oddaný majiteli. Zatímco při práci si počíná s nadšením a mimořádnou energií, naprosto samostatně, doma je tichý a nenápadný.

Má-li možnost žít spolu s rodinou, je společenský a při správné výchově dobře ovladatelný a poslušný. Miluje majitele i příslušníky jeho rodiny, k dětem se chová něžně. Pokud je trvale držen ve venkovním kotci, je jeho vztah k člověku podstatně jiný, mnohem chladnější. Projevuje se pak nezávisleji a v jeho chování je patrná jistá nepřístupnost.

Výchova:

Zkušenosti však ukazují, že jako u mnoha jiných loveckých plemen je jeho výchova a výcvik při dobrém vzájemném vztahu úspěšnější. Základní podmínkou je možnost žit trvale nebo aspoň co nejčastější v úzkém kontaktu s majitelem. Pak totiž cvičí i pracuje s výrazně větším nasazením.

Potřebuje majitele důsledné, jejichž jednání je konzistentní, klidné a trpělivé, schopné vcítit se do jeho reakcí. Není vhodný pro každého, zejména úplní začátečníci by s ním mohli mít určité problémy, zejména pokud by zanedbali nezbytnou ranou socializaci.

Stavba těla:

Je to robustní pes elegantního vzhledu, statné, nikoli však hrubé stavby těla. Formát těla má být přibližně čtvercový. Koh. výška se pohybuje u psů v rozmezí 46 – 54 (ideál. 50) cm, u fen v rozpětí 42 – 52 (ideál. 46) cm.

Hlava má být středně dlouhá, suchá, vzdálenost od čelního sklonu (stopu, spojnice vnitřních očních koutků) po týlní hrbol je rovna vzdálenosti od stopu po špičku nosu, mozkovna má být stejně dlouhá jako čenichová partie. Nejširší by měla být mezi ušními boltci.

Požaduje se nůžkový skus. Zuby mají být silné.

Oči jsou tmavě hnědé, mírného výrazu.

Ušní boltce mají být vysoko nasazené, v afektu lehce pozdvižené, tak dlouhé, že pokud jsou nenásilně natažené kupředu, dosahují téměř do poloviny délky čenichové partie. Jsou ploše zavěšené a na vrcholcích zaoblené.

Krk má odpovídající délku, je silný, nikoli však hrubý. Plynule přechází do plecí. Kůže na něm je pružná, ale těsně přilehlá ke kosterní svalovině a podkoží.

Ocas může být buď přirozeně krátký (stumpy tail), přednost se dává tzv. medvědímu, anebo normální délky, nasazenému v úrovni horní linie těla a nesenému rovně vzad, příp. s lehkým šavlovitým prohnutím. Má dosahovat k hleznům. Přípustný je i ocas poloviční délky. Za pohybu by neměl být nesen nad úrovní horní linie těla.

Hrudník musí být prostorný, jeho hloubka se přibližně rovná 1/2 koh. výšky. Hrudní končetiny mají při pohledu zepředu volné části (od loktů k tlapkám) rovné a vzájemně rovnoběžné, silných kostí, odpovídající délkou i silou celkové velikosti psa. Pánevní končetiny jsou silné a při pohledu zezadu navzájem rovnoběžné.

Srst je středně dlouhá, hrubá, těsně přilehlá. Nejhrubší musí být na hřbetě a na šíji. Podsada má být krátká, hustá, měkká. Na hlavě, ušních boltcích a předních stranách končetin je osrstění krátké, hladké. Na spodní straně ocasu a zadních stranách stehen delší jako na hřbetě. Meziprstní prostory shora i zdola (mezi nášlapnými polštářky) jsou patřičně osrstěné.

Zbarvení srsti je černo-tříslové, přičemž tříslová barva může být různého odstínu, od jantarového po kaštanový. Malé bílé odznaky zepředu na hrudi a na prstech jsou přípustné.

K vylučujícím vadám náleží agresivita a bázlivost, ustrašenost nebo přílišná opatrnost, výrazný předkus nebo podkus dolní čelisti, koh. výška o více než 1 cm nedosahující min. hranice, anebo o více než 1 cm přesahující max. hranici rozpětí stanoveného standardem.

Chovatelský klub:

www.klubhonicu.com