Sibiřský husky

FCI:

Sibiřský husky patří do skupiny V. – Špicové a tzv. primitivní plemena, sekce 1 – Severští tažní psi. Uznán v roce 1930.

Povaha:

Sibiřský husky je přátelský, milý, pozorný, upřímný a dobromyslný. Překypuje energií a vyznačuje se mimořádnou podnikavostí. Jeho lovecký instinkt je velice silný. K majiteli a rodinným příslušníkům má dobrý vztah, ale vždy zůstává do určité míry nezávislý. U některých dospělých jedinců lze očekávat jistý stupeň rezervovanosti a důstojnosti.

Výchova:

Jako typický tažný saňový pes se nehodí k běžnému výcviku. Majitel musí postupovat vlídně, ale důsledně, ozbrojit se klidem, trpělivostí a vytrvalostí a pamatovat na pozitivní stimulaci. Stěží lze očekávat, že z něj bude slepě poslušný pes, není to nedostatkem inteligence, právě naopak, uposlechne jen tehdy, když to sám uzná za vhodné.

Rozhodně není ostražitým hlídačem a vůči neznámým lidem si nepočíná přehnaně podezíravě. K ostatním psům není agresivní. S domácími zvířaty má však vzhledem ke svým loveckým dispozicím určité problémy. K dětem je tolerantní. Protože je typickým smečkovým psem, není vhodné držet ho jednotlivě, spokojenější je ve společnosti dalších jedinců.

Povaha a horlivost při práci, ke které je doslova „stvořen“, z něho činí příjemného společníka a nadšeného tažného saňového psa. Hodí se především pro osoby sportovně založené. Na pohyb je velmi náročný, s pouhými kratšími vycházkami se nespokojí. Nemá-li dostatek pohybu a zůstane-li sám v bytě, může se pustit do destrukce zařízení. Největším potěšením je pro něho tažení saní (skijöring) nebo speciálního vozíku (scootering).

Při běžných vycházkách je lépe mít ho stále na vodítku. Volně vypuštěn může být pouze na oploceném pozemku. Celoročně dává přednost ubytování venku, zima mu ani v nejmenším nevadí, rád vyje. U sportovně využívaných psů je nezbytností energeticky vydatná kvalitní potrava vyhovující množstvím i složením.

Stavba těla:

Je to středně velký pes kompaktní stavby těla, vyvážených proporcí, přiměřeně silné kostry, s hustým osrstěním, vztyčenými ušními boltci a bohatě osrstěným ocasem, rychlý, s volným a elegantním pohybem. Nikdy nesmí být tak těžký, aby se podobal psům užívaným k tahání břemen, ale ani tak lehký, aby připomínal chrty. Samci jsou statnější, nikoli však těžcí, feny bývají jemnější, ale nesmějí být slabé. Kohoutková výška činí u psů 53,5 – 60 cm a u fen 50,5 – 56 cm. Tělesná hmotnost se pohybuje v rozmezí 20,5 – 28 kg u psů a 15,5 – 23 kg u fen.

Mozkovna je přiměřeně velká, svrchu má být mírně klenutá, směrem k očím se při pohledu shora zužuje. Čelní sklon je zřetelně svažitý, čenichová partie má být středně dlouhá a přiměřeně široká, postupně se zužuje směrem k nosu. Nosní hřbet má být od základny k nosu rovný, nos může být černý u šedých, tříslově zbarvených a černých jedinců, játrově hnědý u hnědě (měděně) zbarvených a masový (růžový) u jednotně bílých. Zbarvení se svislým světlým pruhem uprostřed, vyskytující se zejména v zimě, je přípustné.

Pysky těsně přiléhají k čelistem a zubům a mají sytě pigmentované okraje. Žádoucí je nůžkový skus.

Oči jsou mandlového tvaru, poněkud šikmé, uložené v očnicích přiměřeně daleko od sebe. Duhovky mohou mít hnědou nebo modrou barvu, přípustné je každé oko jiné barvy i vícebarevné. Výraz očí má být odvážný, ale přátelský, plný zájmu o okolní dění, dokonce může být rozpustilý.

Ušní boltce jsou blízko u sebe, vysoko nasazené, středně velké, trojúhelníkového tvaru, pevně vztyčené, hustě osrstěné, zezadu mírně klenuté, s lehce zaobleně zahrocenými vrcholky. Směřují přímo vzhůru.

Krk je přiměřeně dlouhý, v šíji klenutý, v postoji hrdě vztyčený. Horní linie těla má být od kohoutku k zádi rovná, hřbet je rovný a silný, střední délky, bedra jsou pevná a suše osvalená, užší než hrudník, ze stran mírně vtažená. Záď je svažitá.

Ocas má být nasazený maličko pod horní linií těla, v afektu bývá nesen obvykle nad ní, elegantně šavlovitě prohnutý. Nestáčí se ke straně a nesmí být ploše přiložený na záď a bedra. V klidu bývá většinou zavěšený. Má být osrstěný podobně jako u lišky.

Hrudník musí být hluboký a prostorný, žebra jsou poblíž páteře výrazněji klenutá a směrem dolů plošší. Hrudní končetiny jsou rovnoběžné, rovné, silných kostí. Lopatky jsou přiměřeně šikmo uložené, svaly připojující lopatky a ramenní kosti k hrudnímu koši musejí být pevné a silné, lokty přiléhají těsně k trupu, zápěstí mají být silná, ale pružná, záprstí jsou mírně zešikmená. Tlapky mají mít oválný tvar, jsou střední velikosti, kompaktní, jsou dobře osrstěné v meziprstí shora i zdola. Nášlapné polštářky musejí být tuhé a patřičně silné.

Pánevní končetiny musejí být rovnoběžné. Stehna jsou silná, mohutně osvalená, kolena by měla být náležitě zaúhlená, hlezna výrazná, nízko nad podkladem. Paspárky musejí být odstraněny. Typický pohyb je plynulý a zjevně snadný, lehký a rychlý.

Osrstění sestává z krycí srsti a podsady. Krycí srst je středně dlouhá a bohatá, ale nikdy tak dlouhá, aby zakrývala obrysové linie těla. Podsada musí být měkká a hustá, dostatečně dlouhá. Má „podpírat“ pesíky krycí srsti, ty jsou rovné a spíše hladce přilehlé, v době línání podsada obvykle chybí.

Úprava (zkrácení) taktilních (hmatových) chlupů na čenichové partii, srsti v meziprstí a kolem tlapek, jejímž cílem je dosažení úpravnějšího vzhledu, je možné, na jiných částech těla se však považuje za nežádoucí a přísně se penalizuje. Přijatelné jsou všechny barvy srsti od černé po čistě bílou. Běžně se na hlavě vyskytují znaky a kresby různé barvy, a to i takové, které se u jiných plemen nevidí.

Každá odchylka od výše uvedených požadavků standardu musí být pokládána za vadu a hodnocena přesně podle stupně vyjádření. K vyřazujícím vadám náleží agresivita nebo přílišná plachost, psi o kohoutkové výšce nad 60 cm a feny nad 56 cm. Kromě vyjmenovaných vad jsou nežádoucí všechny zřejmé nedostatky ve stavbě těla, i když ve standardu nejsou výslovně uvedeny.

Chovatelský klub:

www.polardogs.cz