Rafeiro do Alentejo

FCI:

Rafeiro do Alentejo patří do skupiny II. - Pinčové a knírači, molosové, švýcarští horští a salašničtí psi.

Povaha:

Je to pes klidný a rozvážný, ale také nebojácný, tvrdý a ostrý, na člověku naprosto nezávislý a vůči všem cizím zvířatům i lidem, zejména v noci, za tmy, krajně nedůvěřivý. K neznámým osobám se chová takřka vždy hrozivě. Hluboce zakódované vlastnosti, které z něho činí naprosto neúplatného a velmi razantního hlídacího psa, mohou být poněkud problematické, je-li držen jako plemeno společenské. Rozhodně nepatří do rukou začínajících nebo nezkušených majitelů, vždy by ho měl vlastnit jen ten, kdo je za všech okolností stoprocentně důsledný, vytrvalý a klidný.

Výchova:

Pouze vlídné, ale neústupně pevné vedení od nejútlejšího mládí může z něho učinit psa, s nímž je možno žít docela dobře „ve společné domácnosti“. Nutná je rovněž raná, široká a soustavná socializace. Hlavním cílem výchovy musí být dokonalá ovladatelnost tohoto velkého a silného psa v dospělosti. Cestou k tomu je kromě uvedených nezbytných vlastností majitele také schopnost vytvořit mezi sebou a psem ve štěněcím věku vztah založený na vzájemné důvěře a respektu. Proto musí být vlastník za všech okolností skutečným „vůdcem smečky“, rázným, rozhodným a spravedlivým. K tomu nutně potřebuje být nadán přirozenou autoritou, ale také schopností ji za jakýchkoli okolností nenásilně, ale jednoznačně uplatnit. Protože jde o plemeno velmi samostatné a sebevědomé, měl by je majitel k soustavnému udržování svého vůdčího postavení vodit na vycházkách vždy na vodítku tak, aby pes byl alespoň o půl kroku za ním, přinejhorším může být nos psa v úrovni jeho nohou.

Stavba těla:

Jde o velkého, silného psa, jehož tělesný rámec je spíš protáhlý než vysoký (měl by být krátce obdélníkový), což znamená, že jeho koh. výška je o něco menší než délka těla. Koh. výš. činí u psů 66 – 74 cm, u fen 64 – 70 cm. Těl. hmot. se pohybuje u psů v rozmezí 45 – 60 kg a u fen v rozpětí 35 – 50 kg.

Hlava je mohutná až masivní, velikostí odpovídá celkové velikosti těla (poněkud připomíná hlavu medvěda). Její horní linie má být v pomyslném prodloužení při pohledu ze strany přiměřeně rozbíhavá (divergentní) s linií nosního hřbetu. V lících musí být řádně osvalená díky mohutným žvýkacím svalům ovládajícím dolní čelist a upínajícím se do spánkových jam.

Nosní hřbet je při pohledu ze strany rovný, na pomyslném příčném řezu klenutý. Nos má být oválný, tmavě zbarvený, na vrcholu poněkud dolů skloněný. Z profilu ustupuje jeho přední plocha šikmo shora dolů směrem vzad. Nozdry musejí být náležitě otevřené.

Pysky jsou středně silné, na okrajích černě zbarvené. Čelisti musejí být silné a pevné. Požaduje se nůžkový skus, ale klešťový je také přípustný.

Oči mají být malé, oválného tvaru. Nesmějí být ani vypoulené, ani zapadlé, mají být uloženy v očnicích tak hluboko, aby vrchol rohovky byl právě na úrovni jejich okrajů. Jsou hnědé barvy, pokud možno co nejtmavší, klidného výrazu.

Ušní boltce jsou středně vysoko nasazené, zavěšené, malé, trojúhelníkového tvaru, s podélným záhybem, málo pohyblivé. Je-li pes v afektu, zůstává záhyb patrný, a když se přitom boltce zvedají u základny, stává se výraznějším.

Krk má plynule přecházet do plecí a měl by být rovný, krátký a silný. Na hrdle je jednoduchý podélný lalok přiměřené velikosti. Hřbet může být rovný nebo lehce svažitý. Bedra jsou středně dlouhá, rovná, široká a výrazně osvalená. Záď nemá být ani příliš krátká, ani příliš dlouhá, ale musí být široká, svalnatá (přiměřeně mohutnosti celkové stavby těla neboli substanci) a při pohledu ze strany jen mírně zešikmená.

Ocas je nasazen středně vysoko a tvoří plynulé pokračování zádě. Má být silný u kořene a může být na špičce mírně zahnutý směrem vzhůru, nikdy však nesmí být ostře zalomen. V klidu bývá zavěšený a dosahuje k hleznům, anebo raději až pod ně. V pohybu může být vzhůru nesený a zatočený, aniž by se dotýkal horní linie těla.

Hrudník má být široký a hluboký tak, že dosahuje k loktům nebo o něco níže. Žebra jsou zřetelně klenutá a při pohledu ze strany lehce skloněná směrem vzad. Tlapky hrudních končetin mají mít pevné, těsně sevřené (nikdy roztažené) a nízko klenuté prsty. Jejich tvar je okrouhlý. Drápy jsou silné, barvy odpovídající zbarvení srsti. Nášlapné polštářky by měly být vysoké a tuhé.

Pánevní končetiny jsou silné, při pohledu ze strany i zezadu rovné a kolmé k podkladu. Jejich postoj musí být patřičně široký. Stehna mají být dlouhá, široká, výrazně, nikoli však přehnaně osvalená. Tlapky pánevních končetin jsou stejné jako tlapky hrudních končetin. Paspárky mohou být jednoduché nebo zdvojené. Pohyb má být poměrně těžkopádný, pomalý a přiměřeně valivý.

Kůže je silná a dosti těsně přiléhá k podkoží a kosterní svalovině. Sliznice dutiny ústní jsou částečně nebo zcela černě zbarvené, zevně viditelné (okraje pysků) musejí být plně pigmentované. Srst je krátká nebo středně dlouhá – té se dává přednost. Má být bohatá, hustá, rovná a rovnoměrně pokrývá celé tělo až po meziprstní prostory tlapek.

Zbarvení srst může být černá, vlkošedá, plavá nebo žlutá s tmavým žíháním nebo bez něj, vždy s bílými znaky, anebo bílé se skvrnami uvedených barev.

Všechny odchylky od požadavků standardu je nutno pokládat za vady a hodnotit přesně podle stupně vyjádření s ohledem na zdraví a pohodu jedince.