Portugalský ovčák

FCI:

Portugalský ovčák patří do skupiny I. – Ovčáčtí a honáčtí psi, sekce 1 – Ovčáčtí psi s pracovní zkouškou. Uznán v roce 1996.

Povaha:

Portugalský ovčák je pes nevšedního vzhledu, je inteligentní a chytrý, ale také oduševnělý a citlivý, živý, ale přitom rozvážný, optimistického založení. Miluje pohyb a je ochotný k jakékoli činnosti. Jde-li o nějakou novou práci, věnuje se jí přímo dychtivě. Povahově jde o psa věrného, poslušného a cvičitelného.

Výchova:

Jeho výchova není úplně jednoduchá, nelze zapomínat, že při práci u stád dobytka se musel většinou rozhodovat okamžitě a naprosto sám, nemohl čekat na povel pastýře. Proto je značně samostatný a sebevědomý, někdy se může jevit jako tvrdohlavý, ale toto „úskalí“ lze však celkem snadno překonat ranou socializací a vlídnou, ale důslednou výchovou. Majitel by měl mít nějaké předcházející zkušenosti se psy a neměl by to být nerozhodný, nedůsledný, nervózní a netrpělivý. Není-li těmito vlastnostmi nadán, mohou se, zejména u samců, projevit dominantní sklony.

Svého majitele bezmezně miluje a je mu cele oddán a naprosto věrný stejně jako celé jeho rodině. Má dobrý vztah k dětem, ty ovšem musejí vždy, i při divočejší hře, respektovat jeho osobnost. Také k jiným psům a dalším zvířatům je vstřícný, cizím lidem se však raději vyhýbá. Je stále pozorným a neúplatným hlídačem. Zejména psi-samci mají někdy sklon střežit „svoje“ teritorium.

Při svojí činorodosti a vrozené aktivitě potřebuje nějaké pravidelné každodenní zaměstnání. Vyhovuje mu agility, ale i jiné psí sporty, v nichž může uplatnit svoji rychlost, obratnost i radost z toho, že svým výkonem potěší majitele. Svým chováním a do určité míry také vzhledem připomíná trošku opici, a proto si ve své vlasti vysloužil přezdívku „opičí pes“ (cão macaco), tu mu vynesla i schopnost učit se rychle napodobováním.

Dokáže se dokonale adaptovat na různá prostředí. I když byl původně typickým „venkovanem“, snadno se přizpůsobil životu ve městě.

Stavba těla:

Portugalský ovčák je středně velký pes protáhlého tělesného rámce. Kohoutková výška činí u psů 45 – 55 cm, u fen 42 – 52 cm. Tělesná hmotnost se pohybuje v rozmezí 12 – 18 kg.

Hlava je statná, široká, ani moc dlouhá, ani úplně kulatá. Mozkovna má být klenutá a trochu delší než širší. Nadočnicové oblouky nevystupují, podélná čelní brázdička se táhne do poloviny čela. Mezi ušními boltci má být mozkovna téměř plochá, týlní hrbol je zřetelný. Čelní sklon musí být výrazný. Čenichová partie by měla být téměř válcovitá, krátká, rovná nebo lehce konkávní. Nos zřetelně vystupuje, je zaoblený a mírně zvednutý, s velkými nozdrami, vepředu téměř svisle ukončený. Přednost se dává černě zbarvenému, v každém případě musí být tmavší než barva srsti.

Pysky těsně přiléhají k čelistem a zubům, nepřekrývají se, jsou úzké, pevné, na okrajích téměř rovné. Čelisti do sebe musejí dokonale zapadat, zuby jsou bílé, pevně zasazené v alveolech.

Oči mají být okrouhlé, středně velké, horizontální, vodorovné. Přednost se dává tmavé barvě duhovky. Pohled je živý, inteligentní a oddaný. Okraje očních víček jsou černě pigmentované nebo tmavší než barva srsti.

Ušní boltce mají být vysoko nasazené, a pokud nejsou kupírované, jsou trojúhelníkového tvaru, ploše zavěšené, bez záhybů, středně dlouhé, jemné a hladké. Jsou-li kupírované (pokud tomu nebrání ustanovení zákona na ochranu zvířat), musejí být vzpřímené.

Krk je spojen harmonicky s hlavou i trupem, rovný, odpovídající síly, oproti hřbetu mírně zvednutý. Trup má mírně svažitou horní linii těla, hřbet je dlouhý, rovný nebo lehce svažitý. Bedra jsou krátká, klenutá, široká a oblá, dobře osvalená. Záď je středně dlouhá a široká, lehce svažitá.

Ocas má být vysoko nasazený, tenký i u kořene, na konci zašpičatělý. Dosahuje k hleznům. V klidu je nesen dolů zavěšený, mezi končetinami, na špičce více či méně vzhůru zahnutý nebo zatočený. V pohybu bývá nesen lehce zahnutý, ale může být i vzhůru stočený, a pes jím často vrtí.

Předhrudí má být prostorné, požaduje se hluboký hrudník přiměřené šířky. Žebra jsou mírně klenutá. Břicho má být přiměřeně objemné, jen mírně vtažené. Hrudní končetiny jsou silné, kolmé, v postoji musejí být patřičně daleko od sebe. Lopatky a ramenní kosti jsou silné, přiměřeně dlouhé, dobře osvalené. Předloktí mají být kolmá k podkladu a dobře osvalená.

Záprstí musejí být stejně silná, středně dlouhá a mírně zešikmená. Tlapky jsou okrouhlé, nikdy nesmějí být ploché. Prsty musejí být dlouhé a těsně sevřené, náležitě klenuté. Drápy mají být dlouhé, silné, černé nebo barvy tmavší než je zbarvení srsti. Nášlapné polštářky jsou pevné a tuhé.

Pánevní končetiny musejí být silné a kolmé k podkladu. Stehna jsou středně dlouhá a patřičně široká, dobře osvalená. Bérce mají být mírně zešikmené, přiměřené délky, svalnaté. Hlezna jsou spíš nízko nad podkladem, středně široká, silná a tupě zaúhlená. Nárty by měly být stejně široké, silné, přiměřeně dlouhé a mírně zešikmené. Paspárky mohou být jednoduché nebo zdvojené. Pohyb má být lehký, plynulý a vydatný.

Srst má být velmi dlouhá, rovná nebo lehce zvlněná, tvoří dlouhou bradku, vousy a obočí, které však nesmí zakrývat oči. Na hlavě, trupu a končetinách i mezi prsty je obzvlášť dlouhá. Má být středně tvrdá, textury odpovídající kozí srsti, stejně hustá na celém těle. Podsada není vyvinuta.

Zbarvení může být žluté, kaštanově nebo srnčí červené, šedé, vlkošedé, vždy různých odstínů, od světlých po tmavé. Smí být též černé s většími nebo menšími tříslovými odznaky, promíšené nebo nepromíšené bílými pesíky. Bílé skvrny s výjimkou znaku zepředu na hrudi jsou nežádoucí. Srst vyžaduje pravidelnou péči, neboť má sklon k plstnatění. Je nutné ho česat hřebenem s dlouhými a řídkými kovovými zuby.

K vylučujícím vadám náleží úzká a dlouhá hlava, nosní hřbet při pohledu z boku konvexní, čelisti špatně na sebe nasedající, mozkovna plochá, kulatá nebo úzká, ušní boltce nízko nasazené, ocas kupírovaný nebo vrozeně chybějící, srst nedostatečně dlouhá nebo kučeravá.