Perská kočka
Historie: Za předka peršanek jsou považované turecké angorské kočky. První perské kočky, které se dostaly do Evropy, jsou ty, jenž přicestovaly s mořeplavci z Turecka a Íránu v 17. století. Na evropských dvorech si získaly rychle oblibu a přes Francii se rozšířily do Anglie. Peršanky převládaly také na první britské výstavě koček v roce 1871 v Londýně, po které se brzy dostaly až do USA. Na obou kontinentech dosud převládá jiný pohled na standardy tohoto plemene. V USA je vyšlechtěna kočka s velice krátkým nosem, jenž je považovaná za „moderní typ“.
Povaha: velice klidná povaha, ideální pro výstavy, někdy až flegmatická. Platí, že je až na výjimky přátelská a dobromyslná. Snáší se dobře jak s kočkami, tak i se psy. Navíc díky odolnosti vůči stresu snesou i děti.
Stavba těla: Tělo perské kočky je robustní, kompaktní. Peršanky mají širokou hruď, krátký a silný krk. Stejně tak jsou na tom i nohy, tlapky mají kulaté a taktéž velké. Ocas je krátký se zaoblenou špičkou. Hlava je stejně jako tělo masivní a kulatá, s plnými tvářemi. Tyto kočky mají širokou čelist a krátký nos. Uši jsou posazené široko od sebe, jsou malé a zakulacené; v každém uchu najdeme štětičku. Oči jsou taktéž postavené široko od sebe, plné a zářící. Oči mají různé variety dle barvy srsti, a to měděné, oranžové, zelené či modré, jsou i varianty různookých peršanek.
Péče: Velice je náročná, vyžaduje denní pečlivou péči spočívající ve vyčesávání srsti. Srst, která je velice jemná a hustá se bohužel také jednoduše zacuchá. Je důležité si s peršankou ideálně hned od kotěte nastavit pravidelný, denní rituál vyčesávání, abyste předešly případnému odporu u starší kočky. Kromě srsti je třeba věnovat péči také očím. Peršanky často slzí a vznikají tak nehezké rýhy kolem očí.
Srst: Srst peršanek je hustá, dlouhá, jemná a hedvábná. Kolem hlavy tvoří límec, ocas je také huňatý. V období jara a léta mají přirozeně méně hustou srst. Nejkrásnější je na podzim a v zimě. Původní peršanky měly bílou barvu srsti, velikou oblibu si následně získaly peršanky s modrou srstí Dnes se chovají v mnoha (více jak 60) různých zabarveních srsti a kresbách. Obliba barevných odstínů peršanek podléhá módě. U oblíbené bílé barvy s dominantním genem W je však sklon k hluchotě a to zejména u modrookých bílých koček. U většiny koček lze zjistit dospělou barvu až v 18 měsících stáří kočky, jelikož u mnoha mladých koček se vyskytují bílé, rezavé chlupy nebo náznaky žíhání, které časem vymizí.
Barevné variety:
V současné době všechny chovatelské organizace včetně FIFe uznávají u perských koček více než 350 barevných variet. A stále přibývají další. Některé barvy jsou velmi frekventované a běžné, jiné jsou velmi vzácné a některé existují jen jako teoreticky možné a zatím se nevyskytují. Uznání těchto teoreticky odvozených barev slouží k podpoře šlechtění, k dalšímu obohacování chovu. Ke znalosti barev srsti, k odvozování nových barevných variet, je nutná znalost genetických zákonitostí, které podléhají obecným genetickým pravidlům. Barevné variety u perských koček (a nejen u nich) je možno rozdělit do několika skupin.
První skupinu tvoří barvy plné (bez kresby a odznaků), nazývané též solid nebo self colour. Patří sem tyto barvy srsti: černá, modrá, čokoládová a lilová. Černá a modrá jsou známé od počátků cíleného chovatelství. Čokoládová a lilová mají kratší tradici, vznikly ve 30. letech minulého století při šlechtění peršanek se siamskými odznaky. Intenzivní červená (zrzavá) je chovatelsky velmi obtížná, její ředěné dvojče, krémová, je velmi elegantní. Do skupiny plných barev zařazujeme také barvu želvovinovou a to černě-, modře-, čokoládově- a lila želvovinovou.
Zvláštní skupinu tvoří kočky s bílou barvou srsti. Tyto kočky jsou známy již velmi dlouho a pro svoji genetickou podstatu, podmiňuje ji dominantní gen W, jsou také velmi rozšířené. Bílé perské kočky se dělí do různých variet podle barvy očí. Bílé perské kočky mohou mít oči oranžové, modré, zvláštností jsou bílé s různobarevnýma očima.
Další skupinu představují barvy s kresbou (tabby). Jsou uznávány tři typy kresby: mramorování, tygrování a tečkování. Vyskytují se jak v základní barvě (černá kresba na hnědavém základě), tak v ředěných formách (modrá, čokoládová, lilová) a také v červené a krémové. Všechny typy kresby se vyskytují také ve stříbřitých formách.
Velkou a také velmi atraktivní skupinu představují barvy s tipingem, kdy je zbarvena jen koncová část chlupu, a to v různé délce. Zbylá část chlupu je zbarvena stříbřitě vlivem genu I (inhibitor). Podle intenzity stříbřitosti je dělíme na kouřové, stínované (shaded) a závojové (shell). Silver shaded a silver shell (činčila) mají nádherné zelené oči. Ostatní barevné variety mají oči oranžové.
Chovatelsky i historicky je zajímavá skupina koček zlatých (golden). Chybně se nazývají zlaté činčily, protože se rodí stříbřitým rodičům a mají zelené oči. V literatuře se uvádí, že patří do skupiny barev s tipingem. Chovatelská praxe naznačuje, že kočky zlaté by měly být zařazeny do skupiny s kresbou.
Dvoubarevné peršanky tvoří skupinu s bílou skvrnitostí. Vyskytují se v celé řadě barev (černá, modrá, červená ...) a jsou kombinovány s bílou barvou. Odchovávat dvoubarevné kočky s ideálním poměrem a rozložením barev není jednoduché. Vloha S, podmiňující bílou skvrnitost, působí v sérii, proto množství bílé srsti může být velmi variabilní. Rozdělujeme je do třech samostatných skupin: klasičtí bikoloři, harlekýni a zbarvení van.
Poslední skupinou jsou barvy s akromelanickými odznaky, nazývané též colourpoint, dříve kočky kmérské. Tyto variety vznikly cílevědomou chovatelskou prací v 30. letech v USA a Velké Británii.
Na zbarvení srsti koček se podle současných znalostí podílí celkem devět genů. Jejich kombinací může vzniknout velké množství barev, odstínů, polotónů.