Perro de Presa Mallorquin

FCI:

Mallorská doga patří do skupiny II. – Pinčové a knírači, molosové, švýcarští horští a salašničtí psi.

Povaha:

Povahově je to statečný, samostatný, ale vyrovnaný a klidný pes. Vůči majiteli a členům jeho rodiny včetně dětí si počíná družně a přívětivě. Je přítulný, věrný a naprosto „svým lidem“ oddaný.

Přestože dokáže celé hodiny až požitkářsky odpočívat, ba dokonce lenošit (třeba na prosluněném místě), jako kdyby ho nic z toho, co se děje kolem, vůbec nezajímalo, zůstává připraveným tvrdým obranářem a doslova nepřekonatelným hlídačem - sebejistým a naprosto spolehlivým. Je-li třeba, změní se okamžitě ze zdánlivě flegmatického lenocha v urputného protivníka. V afektu je jeho pohled velmi pronikavý a měl by kohokoli nevítaného odradit od nepěkných úmyslů. Je krajně teritoriální a k neznámým osobám nedůvěřivý.

Dnes se uplatňuje převážně jako společenské plemeno, které se hodí jak na venkov, tak do měst. Vzdor minulosti zápasnického psa, vrozené teritorialitě a podezíravosti k cizím lidem je poměrně snadno vychovatelný.

Výchova:

Vyžaduje ovšem širokou a systematickou ranou socializaci a vlídnou, leč naprosto důslednou výchovu již od útlého mládí. I když stále zůstává ostražitým hlídačem a spolehlivým obranářem, je při správném vedení poslušný a dobře ovladatelný. Socializuje se snadno a ani jeho výchova nečiní zvláštní problémy, záleží jen na majiteli.

Hodí se pro lidi klidné, rozvážné, jednající konzistentně, nadané přirozenou autoritou, kterou jsou také schopni nenásilně prosazovat. Není naproti tomu vhodný pro osoby náladové, nestálé, nedůsledné, nerozhodné, často měnící názor a své požadavky.

I když by mohl být celoročně ubytován ve venkovním kotci se zateplenou boudou, z psychických důvodů je lepší, může-li žít ve společnosti „svých“ lidí. V žádném případě nesmí v psinci strávit celý život. Je schopen naprosto klidně čekat v bytě na návrat majitele, aniž by způsobil nějakou škodu. Navíc je velmi přizpůsobivý, díky svojí inteligenci pochopí rychle, jaká nálada v rodině panuje a nikdy nemístně neobtěžuje.

Může absolvovat i běžný sportovní výcvik v poslušnosti, ale výcvik obrany, jehož součástí je podněcování zlostnosti, pro něho vhodný není. Sám od sebe nikdy nikoho bezdůvodně nenapadne, agresivním se stává pouze tehdy, hrozí-li majiteli či členům jeho rodiny bezprostřední nebezpečí.

Stavba těla:

Jde o typického krátkosrstého dogovitého psa poněkud delšího tělesného rámce, silné, mohutné stavby těla a střední velikosti. Druhotné pohlavní znaky ve stavbě hlavy mají být výrazné, aby podle ní bylo možno na první pohled poznat, jde-li o psa či fenu. Její obvod je u psů podstatně větší než u fen. Koh. výš. činí u psů 55 – 58 cm, u fen 52 – 55 cm, těl. hmot se pohybuje v rozmezí 35 – 38 kg u psů a 30 – 34 kg u fena.

Hlava je silná a masivní, dlouhá, od špičky nosu po týlní hrbol měří asi 22 cm. Mozkovna má být velká, široká a téměř hranatá. Její obvod činí asi 59,5 cm a je, zejména u psů, větší než obvod hrudníku měřený v úrovni kohoutku. Při pohledu zepředu není týlní hrbol vidět, což je dáno tvarem mozkovny.

Čenichová partie je v úrovni vnitřních očních koutků široká, kuželovitá, při pohledu ze strany připomíná komolý kužel se širokou základnou. Její délka, měřená od spojnice vnitřních očních koutků po špičku nosu, činí 8 cm a má se k délce mozkovny jako 1 : 3. Žvýkací (lícní) svalovina je mohutná, silná, zřetelně vystupuje do stran a zasahuje až pod oči. Ačkoli se šikmo přes líce táhnou vrásky, jinde na hlavě kůže záhyby netvoří.

Nosní hřbet musí být rovný a při pohledu ze strany mírně stoupá směrem k očím. Nos je černý a široký, nosní přepážka zřetelná. Horní pysk po stranách překrývá dolní až do poloviny čenichové partie, kde je ústní koutek. Poměrně těsně přiléhá k čelistem a zubům, zatímco dolní je ve střední části zvrásněný, takže při zavřených ústech nejsou pysky příliš nápadné.

Sliznice ústní dutiny je červená, příčné patrové lišty a okraje dásní jsou černě pigmentované. Čelisti mají být silné, řezáky uspořádané v jedné souvislé řadě, špičáky daleko od sebe. Chrup má být úplný, zuby jsou bílé a silné. Žádoucí je předkus dolní čelisti, nesmí však být větší než 1 cm.

Ušní boltce jsou nasazené vysoko a po stranách hlavy. Mají být poměrně malé, dozadu složené jako u anglického buldoka, takže je zčásti vidět jejich vnitřní plochy. V klidu mají mít vrcholy pod linií očí.

Krk je silný, mohutný, délkou odpovídá celkové velikosti jedince. Jeho šířka u plecí se rovná šířce hlavy. Plynule přechází do kohoutku. Kůže na něm je poněkud volná, na hrdle může být neveliký lalok.

Ocas má být nízko nasazený, u kořene silný, směrem ke špičce se zužuje. V klidu bývá zavěšený a dosahuje k hleznům, v pohybu může být nesen výše, do úrovně horní linie těla, lehce obloukovitě vzhůru prohnutý.

Hrudník má být spíš válcovitý, jeho obvod činí asi 78 cm. Je tak hluboký, že dosahuje k loktům. Vzhledem k jeho šířce jsou vrcholy lopatek daleko od sebe. Dolní linie těla probíhá v partii hrudníku rovnoběžně s podkladem, v oblasti břicha mírně stoupá a je lehce vtažen.

Hrudní končetiny mají poměrně krátké, mírně šikmo uložené, sotva vystupující (ploše osvalené) lopatky a rovné, vzájemně rovnoběžné ramenní kosti, které jsou daleko od sebe. Pro značnou šířku hrudníku odstávají lokty od trupu, ale v žádném případě nesmějí být vybočené.

Paspárky se považují za nežádoucí, tlapky mají být mohutné, oválného tvaru, se silnými prsty, které jsou delší než prsty tlapek hrudních končetin. Přednost se dává pigmentovaným nášlapným polštářkům. Typickým pohybem je klus.

Kůže je dosti silná, těsně přiléhá ke kosterní svalovině a podkoží s výjimkou hrdla, na němž může být neveliký lalok. Srst má být krátká a na pohmat hrubá. Její zbarvení je buď žíhané (pokládá se za nejžádanější), nebo plavé, příp. černé (je nejméně žádoucí). Přednost se dává u žíhaného zbarvení tmavým odstínům, u plavého sytým. Bílé znaky jsou přípustné na tlapkách hrudních končetin, zepředu na hrudi a na čenichové partii až do max. 30 % povrchu celého těla. Tzv. maska černé barvy v obličeji je přípustná.

Chovatelský klub:

www.moloss.cz