Norský losí pes šedý

FCI:

Norský losí pes šedý patří do skupiny V. – Špicové a tzv. primitivní plemena, sekce 2 – Severští lovečtí psi. Uznán v roce 1948.

Povaha:

Norský losí pes šedý je naprosto neohrožený, sebevědomý, značně samostatný a velmi energický, což jsou vlastnosti plynoucí z jeho původního loveckého uplatnění. Chová se přátelsky a vždy je optimisticky naladěný. Mívá zcela přirozený sklon k rychlému nárůstu tělesné hmotnosti, na což je nutno při krmení pamatovat.

Výchova:

Vlastníkem by měl být člověk alespoň s minimálními zkušenostmi, naprosto důsledný, vytrvalý a trpělivý, který přesně ví, co chce, a dokáže to psu sdělit, aniž by se uchyloval k nějakému násilí či drastickým metodám výcviku. Otrockou poslušnost však po něm požadovat nelze, přesto se nedá říci, že by byl neposlušný. Např. na přivolání zareaguje spolehlivě, ale až potom, co rychle uspokojí svůj momentální zájem.

Díky hustému osrstění by docela dobře mohl být trvale ubytován ve venkovním kotci, ale po psychické stránce by v něm strádal. Miluje z celé duše majitele i členy jeho rodiny a potřebuje s nimi žít v neustálém kontaktu, jen pak je opravdu šťastný. Rád se zdržuje v jejich blízkosti, je mírný, naprosto oddaný a věrný. Známé osoby vítá radostným štěkáním, k neznámým je poněkud rezervovaný, nikdy však agresivní. K dětem bývá přátelský, nedá si však od nich všechno líbit, a proto je vhodným společníkem starších a poučených.

Na cizí psy by měl být zvykán od časného štěněčího věku, pak s nimi vychází velmi dobře. Raná socializace je nezbytná. Pracovně je všestranný, k lovu losů se dnes používá prakticky pouze v Norsku. Poslední dobou se z něho stává také společenský pes.

Má silně vyvinutý lovecký instinkt a je ostražitým hlídačem. Při lovu pečlivě hledá čichem stopu losa, jakmile ji najde, vydá se po ní, aniž by čekal na pokyn lovce. Je-li zvíře v dohledu, počíná si trochu jako chrti, štve je na viděnou, na rozdíl od většiny chrtů je na stopě hodně hlasitý, hlas má silný, znělý.

Je inteligentní a činorodý, nutně proto potřebuje nějaké každodenní zaměstnání, aby se vinou frustrace nepustil, kdyby zůstal doma sám, do destrukce zařízení. Výborným zaměstnáním jsou pro něj tréninky a soutěže v agility a dobře se uplatňuje také při ryze sportovních soutěžích ve stopování. Na vycházkách nelze zapomínat na jeho mocný lovecký instinkt, v přírodě, kde by mohl narazit na stopu zvěře, je vhodné ho mít na vodítku.

Vzhledem ke svým pozorovacím schopnostem rozezná přesně, v jakém duševním rozpoložení je majitel a přesně podle toho reaguje.

Stavba těla:

Jde o typického severského špice kompaktní stavby těla, krátkého trupu a čtvercového tělesného rámce s vysoko neseným krkem, vztyčenými ušními boltci, hustým a bohatým osrstěním, které nesmí být ani příliš dlouhé, ani nesmí odstávat, a s ocasem vzhůru neseným, stočeným těsně nad zádí a bedry. Za ideální kohoutkovou výšku se považuje u psů 52 cm, u fen 49 cm.

Hlava má být suchá, celkově klínovitého tvaru, mezi ušními boltci poměrně široká. Mozkovna je svrchu mírně klenutá, čelní sklon má být zřetelný, nesmí však být příliš srázný. Čenichová partie obličejové části hlavy se směrem k nosu postupně zužuje. Nos musí být černý, nosní hřbet je rovný. Pysky těsně přiléhají k čelistem a zubům. Vyžaduje se úplný chrup a nůžkový skus.

Oči mají být tmavohnědé a nesmějí příliš vystupovat. Ušní boltce jsou vysoko nasazené, poměrně malé, pevné a silné, na vrcholcích zašpičatělé a velmi pohyblivé. Délka ušního boltce je poněkud větší než jeho šíře u základny.

Krk má být středně dlouhý, pevný, vysoko nesený, bohatě osrstěný. Trup by měl být silný, krátký, tzv. pevně svázaný. Horní linie těla je od kohoutku k nasazení ocasu rovná. Kohoutek má být dobře patrný, hřbet silný, svalnatý, rovný. Bedra jsou dobře utvářená, záď je silná a široká.

Ocas vysoko nasazený, silný, poměrně krátký, hustě osrstěný, ale srst na jeho spodní straně nemá tvořit vlajku. Musí být těsně stočen uprostřed zádi a beder a nesmí spadat ke straně. U dospělých jedinců nemá být jeho konec rovný a nesmí směřovat ven.

Hrudník má být široký a hluboký, tvořený náležitě klenutými žebry. Břicho musí být jen slabě vtažené. Hrudní končetiny mají být silné, pevné, rovné.

Lopatky jsou šikmo uložené, ramenní kosti mají být přiměřeně zaúhlené. Předloktí jsou rovná, záprstí musejí být při pohledu zepředu rovná a z boku mírně zešikmená. Tlapky jsou spíše malé, uzavřené, s prsty směřujícími přímo vpřed.

Pánevní končetiny mají být silné, suše osvalené, navzájem rovnoběžné a přiměřeně zaúhlené, mají svalnatá, široká stehna a správně úhlená kolena. Bérce mají být středně dlouhé.

Krycí srst je středně dlouhá, hustá, drsná, bohatá, nikdy nesmí být zkadeřená. Na hlavě a předních stranách končetin musí být kratší a hladce přilehlá. Na krku, zezadu na hrudních končetinách a na stehnech a také na ocase je delší. Podsada má být měkká.

Zbarvení je šedé, světlejšího nebo tmavšího odstínu, ten určuje množství černě zbarvených konců pesíků krycí srsti. Zespoda na hrudníku, na břiše, na distálních částech končetin, na spodní straně ocasu a v okolí řitního otvoru je srst zbarvena světleji. Zhruba od kohoutku dolů k lokti směřují dva světlé, lehce rozbíhavé pruhy, z nichž jeden prochází před plecemi a druhý za nimi. Při pohledu ze strany vytvářejí typickou kresbu připomínající postroj na psa. Pruhy jsou široké asi 5 cm a mají světlou barvu proto, že v těchto místech úplně chybějí pesíky s černými konci. V obličeji je tmavá maska zasahující až na ušní boltce. Tmavá linie probíhající od vnějších koutků očí k základnám ušních boltců ohraničuje masku po stranách hlavy. Podsada je světle šedá.

Všechny odchylky od požadavků standardu se pokládají za vady a hodnotí přesně podle závažnosti s ohledem na zdraví a pohodu psa nebo feny.

Chovatelský klub:

www.klubhonicu.com