Norský buhund

FCI:

Norský buhund patří do skupiny V. – Špicové a tzv. primitivní plemena, sekce 3 – Severští pastevečtí a ovčáčtí psi. Uznán v roce 1943.

Povaha:

Norský buhund je přátelský a stále bdělý, ostražitý, aktivní a činorodý, energický pes nechybí mu ani odvaha a nemalé sebevědomí, přitom je přizpůsobivý. U stád pracuje dnes ve své vlasti už jen zřídka, ale širší uplatnění nachází jako společenské plemeno. Je inteligentní, učenlivý, veselý, dobře ovladatelný, čilý, hbitý a neúnavný, ale také citlivý.

Výchova:

Při výchově nesnáší žádnou tvrdost a ani si ji nezaslouží. Potřebuje ovšem majitele, který umí být skutečným vůdcem „smečky“, člověka jednajícího naprosto konzistentně, rozhodného a důsledného. U lidí neodpovídajících těmto předpokladům by se mohl pokusit převzít úlohu α-jedince celé rodiny. Rovněž není nejvhodnějším plemenem pro osoby, které milují klid. Jeho čilost a podnikavost by je mohla někdy obtěžovat.

Majitele miluje a je mu cele oddaný. Láskyplný vztah má i k členům rodiny, zvláště k dětem, vůči nimž je laskavý, až něžný. Jako spolehlivý hlídač oznamuje vše neobvyklé, co se děje v jeho okolí, hlasitým štěkotem a bývá tudíž dost akustický. K neznámým osobám nemá a priori negativní vztah a nikdy není agresivní.

Docela dobře by mohl být držen celoročně ve venkovním kotci, strádal by tu však pro nemožnost stálého kontaktu se „svými“ lidmi a strašně by se nudil, což by dříve nebo později vedlo ke stresu, který by se projevil např. destruktivním chováním. Není nejvhodnějším plemenem do malých bytů, které nestačí jeho ani doma neutuchající aktivitě.

Potřebuje naprosto nezbytně nejen dostatek pohybu, ale také nějaké mentální zaměstnání. Uspokojí se tak jeho neutuchající energie, která ho nutí stále něco podnikat. Učí se rád, ochotně a rychle. Znamenitě se hodí k výcviku agility i obedience. Osvědčil se také jako asistenční pes pro neslyšící.

Pokud s ním majitel cvičit nemůže, musí mu dopřát alespoň pravidelné dlouhé vycházky zpestřené vhodnými cviky. Majitele věnující se joggingu bude s radostí doprovázet při běhu.

Stavba těla:

Je to typický špic poněkud menší než střední velikosti, čtvercového tělesného rámce, se vztyčenými ušními boltci a vzhůru neseným, na bedrech a zádi pevně stočeným ocasem. Kohoutková výška činí u psů 43 – 47 cm, u fen 41 – 45 cm, tělesná hmotnost se pohybuje u psů v rozmezí 14 – 18 kg, u fen v rozpětí 12 – 16 kg.

Hlava nemá být příliš těžká, je vcelku klínovitého tvaru, suchá. V její stavbě musí být zřetelně vyjádřen sexuální dimorfismus. Mozkovna má být svrchu plochá a její horní linie je při pohledu z boku v pomyslném prodloužení rovnoběžná s linií nosního hřbetu. Partie pod očima musejí být dobře vyplněné, nikdy nesmějí být propadlé. Čelní sklon je zřetelný, nikoli však příliš srázný.

Čenichová partie má být stejně dlouhá jako mozkovna, nesmí být ani výrazně zašpičatělá, ani moc hrubá. Nos se požaduje černý, nosní hřbet rovný. Pysky těsně přiléhají k zubům a čelistem a jsou na okrajích černě zbarvené. Chrup má být úplný, skus nůžkový.

Oči jsou oválného tvaru, co nejtmavší, okraje očních víček černé. Ušní boltce musejí být přiměřeně velké, vztyčené, pevné, na vrcholcích zašpičatělé. Krk má být středně dlouhý, čistých linií (bez laloku na hrdle), silný, vysoko nesený.

Hřbet je krátký, pevný, rovný podobně jako bedra. Záď by měla být jen mírně svažitá.

Ocas je vysoko nasazený, vzhůru nesený, těsně stočený uprostřed zádi a beder. Nemá směřovat nápadně ani k jedné, ani ke druhé straně těla.

Hrudník má být hluboký, žebra musejí být patřičně klenutá. Hrudní končetiny jsou pevné, silných kostí. Lopatky mají být přiměřeně zaúhlené, což znamená, že jejich vrcholy směřují šikmo nahoru a vzad. Lokty nesmějí být ani vybočené, ani vbočené. Předloktí jsou rovná, záprstí při pohledu ze strany přiměřeně zešikmená. Tlapky musejí být oválného tvaru, kompaktní (uzavřené).

Pánevní končetiny jsou patřičně zaúhlené. Stehna mají být silná, velmi svalnatá, bérce dobře osvalené. Tlapky pánevních končetin jsou stejné jako tlapky hrudních končetin.

Osrstění sestává z krycí srsti a podsady. Krycí srst je hustá, bohatá, tvrdá, ale spíše hladce přilehlá. Na hlavě a předních částech končetin poněkud kratší, na krku, hrudníku, hřbetě, zadních stranách stehen a ocase delší. Podsada musí být měkká, velmi hustá.

Zbarvení může být pšeničné nebo černé. Pšeničná barva smí být různého odstínu od světlého (plavého) po žlutočervený. Konce pesíků mohou být tmavé, ale nemusejí, pokud však tmavé jsou, nesmí jich být tolik, aby měnily základní barvu srsti. Přednost se dává čistým a jasným barvám. Tmavá maska v obličeji je povolena. Žádoucí je co nejmenší množství bílých znaků. Černá barva by měla být jednotná, pokud možno s minimálním bronzovým (tiziánovým) nádechem, i u této barvy by mělo být bílých znaků co nejméně.

Jakákoli odchylka od výše uvedených požadavků standardu musí být považována za vadu a posuzována přesně podle stupně vyjádření s ohledem na zdraví a pohodu psa či feny.