Mainská mývalí kočka
Historie: Jméno tohoto plemene je odvozeno od státu Maine ve Spojených státech amerických, kde má kočka původ. Přívlastek mývalí pak dostala podle výrazné podoby ocasu s mývalem. Obyvatelé Maine prý dokonce věřili, že kočka je křížencem kočky a mývala. Předky mainské mývalí kočky nejspíše do severní Ameriky dovezli námořníci a přistěhovalci z Evropy (Anglie a Skandinávie). Ty se pak smísily s již přítomnými krátkosrstými kočkami. Předpokládá se tedy, že plemeno je příbuzné s norskou lesní kočkou, dost jistě s tureckou angorou.
Od roku 1895 bylo možno se s mainskou mývalí kočkou v Americe setkávat na výstavách. Už v té době šlo v Americe o velmi populární plemeno. Po představení perské dlouhosrsté kočky ale začala jejich popularita na výstavách klesat. Jako domácí zvíře a hubitel škůdců ale, především v okolí Maine, zůstala stejně oblíbená.
V roce 1951 bylo založeno první plemenné sdružení pro toto plemeno a začalo organizovat výstavy výhradně pro mainské mývalí kočky. Rychle se pak zájem o ně rozšířil i do Evropy. Na jejich chov v Evropě mělo zpočátku velký vliv hlavně Německo.
Oficiální plemenný standard pro mainskou mývalí kočku byl přesto sestaven až v roce 1967 a dalších téměř deset let trvalo, než bylo plemeno uznáno většinou organizací.
Povaha: Jde o přátelské a dobře naladěné kočky pověstné svou čilostí, obratností a nezávislostí. S jinými kočkami obecně vycházejí velmi dobře a problém většinou nemají ani se psy, pokud se s nimi seznámí v brzkém věku. K lidem a dětem jsou velmi přátelské. Jsou přizpůsobivé, proto se dobře cítí v téměř jakémkoli prostředí. V bytě jim ovšem musíte zajistit dostatek příležitostí ke hraní, aby se nenudily. Jsou totiž velmi hravé a zvědavé. Rády také šplhají, loví a lezou. Umí být ale také čas od času klidné nebo až líné. A ačkoli nejsou moc hlučné, pokud vám chtějí dát něco najevo, neotálejí použít svůj hlas.
Stavba těla: Jde o největší domestikované plemeno koček. Tělo mají svalnaté, spíše delší než vysoké a působí hranatým dojmem. Hruď mají širokou a hřbet rovný. Středně dlouhé svalnaté nohy s těžkými, velkými kulatými tlapkami. Mezi prsty se nacházejí malé štětičky chlupů. Ocas je dlouhý a chlupatý. Hlava má vysoké lícní kosti a mohutnou bradu, která tvoří rovnou linii s nosem a horním rtem. Nos je mírně prohnutý, špičaté uši jsou velké a široké v základně. Posazeny jsou vysoko na hlavě, široko od sebe. Typické jsou pro ně chomáčky chlupů točící se od vnitřní strany ucha ven. Požadované jsou rysí štětičky na špičkách uší. Velké oči mají oválný tvar a na hlavě jsou posazeny poněkud šikmo.
Péče: Jejich polodlouhá srst je samočistící, při kartáčování jednou týdně tedy zůstává v dobrém stavu. Ideální je použití kartáče z pravých chlupů, ty syntetické totiž mohou být nabity statickou elektřinou. Více pozornosti srst mainské mývalí kočky potřebuje na jaře a v létě. V době línání vypadávají především dlouhé chlupy límce a častějším kartáčováním se zabrání spolykání nadměrného množství chlupů při každodenní toaletě kočky. Pokud se s kočkou chcete účastnit výstavy, může být občas nutné ji vykoupat. Doporučuje se tak učinit týden nebo i déle před výstavou, aby měla srst čas se zotavit. Alternativou může být den nebo dva před výstavou zvíře napudrovat neparfémovaným, mastkovým pudrem. Po vetření do srsti stačí pudr vykartáčovat. Vnější zvukovody se čistí v případě nutnosti prostředky pro to určenými. Ostré konce drápků se mohou odstřihávat.
Srst: Mainská mývalí kočka má svou hustou polodlouhou srst na břiše, slabinách a ocase zřetelně delší. Znatelný a požadovaný je také límec. Struktura jemně splývající srsti je závislá na barvě. Ačkoli v létě mívá srst o něco kratší, na ocase zůstává celoročně stejně dlouhá. Plného vzrůstu dosáhne srst až kolem dvou let věku kočky. Během generací se mainské mývalí kočce vyvinul hustý kožich, je tedy dobře přizpůsobena do nepříznivých podmínek, jako je sníh a zima.
Barevné variety:
Mainská mývalí kočka se vyskytuje jen v přírodních barvách. Možné jsou ale i různé barvy a kresby srsti jako černá, modrá, červená, krémová, želvovinová, s bílými skvrnami, s kresbou nebo se stříbřitě bílou podsadou, ale i čistě bílá. Původním typem je však klasická černě mramorovaná. Stejně jako u norských lesních koček je však rozdělení barvy a její symetričnost podružná. Stejně tak se nepřisuzuje důležitost barvě očí. Mohou být zelené, zelenožluté, měděné, nebo nestejně barevné (odd-eyed). Čistě bílé kočky se vyskytují s očima oranžovýma, modrýma nebo nestejně barevnýma. Nejčastější jsou mainské mývalí kočky černě mramorované nebo černě tygrované s bílou. Naopak bílé kočky s modrýma očima jsou vzácné.