Italský ohař

FCI:

Patří do skupiny VII – Ohaři, sekce 1 – Kontinentální.

Povaha:

Je to vyrovnaný, mírný, rozvážný a dobře ovladatelný pes. Miluje svého majitele a je mu naprosto oddaný, potřebuje žít ve stálém a úzkém kontaktu s lidmi, které má rád. Je přívětivý k dětem, dobře vychází s jinými psy i volně drženými domácími mazlíčky, pokud měl možnost jim přivyknout v útlém věku. Je poddajný, nadaný nevšední schopností porozumět tomu, co se po něm chce. Ačkoli jde o plemeno jednoznačně neagresivní, většina jedinců dokáže být, vyskytne-li se konkrétní důvod, velmi bdělá a ostražitá, na evidentního vetřelce štěká nebo vrčí. K jiným neznámým osobám bývá rezervovaný.

Výchova:

Jde o dobře cvičitelného psa, nesmí se však na něho příliš spěchat. Za každý úspěch musí být hodně pochválen hlasem s výrazně radostnou intonací, příp. i odměněn, pozitivní stimulace je důležitá. Miluje lov a je při něm spolehlivý, houževnatý a vytrvalý. Po náležitém výcviku je použitelný též jako všestranný ohař. Když majitel není lovcem, jsou potřeba pravidelné dlouhé a vydatné vycházky v přírodě, např. v rozlehlém parku nebo lesoparku. Je ovšem vhodné ho mít na vodítku, jeho lovecký instinkt je silný, takže pokud by narazil na pach zvěře, stěží by se dal odvolat, i když je jinak poslušný. Je společenský a neměl by být ani tam, kde to klimatické podmínky dovolí, trvale ubytován ve venkovním kotci.

Stavba těla:

Jde o robustního psa harmonické stavby těla působícího mohutným dojmem. Formát těla může být čtvercový nebo krátce obdélníkový. Kohoutková výška činí 55 – 67 cm a tělesná hmotnost 25 – 40 kg.

Hlava je hranatá, mozkovna stejně dlouhá jako čenichová partie. Horní linie mozkovny má být při pohledu ze strany v pomyslném prodloužení rozbíhavá s linií nosního hřbetu. Čelní sklon (stop) musí být povlovný. Nosní hřbet je buď mírně klenutý, nebo rovný, nos objemný, s velkými široce otevřenými nozdrami.

Zubní oblouky na sebe přesně nasedají a zuby jsou kolmo zasazené v čelistech, požaduje se nůžkový skus, klešťový je však také přípustný. Oči nesmějí být ani vypoulené, ani zapadlé. Duhovka může mít světle až tmavě okrovou nebo hnědou barvu, v závislosti na zbarvení srsti. Ušní boltce jsou tak dlouhé, že nataženy kupředu dosahují snadno až ke špičce nosu. Těsně přiléhají k lícím a na vrcholcích musejí být poněkud oble zašpičatělé.

Krk je mohutný, tvaru komolého kuželu, musí být zřetelně odsazený od týlní krajiny. Na hrdle má být dobře patrný, ale neveliký dvojitý lalok. Kohoutek zřetelně prominuje. Bedra jsou široká, svalnatá, krátká a mírně klenutá, záď je široká a dobře osvalená, poměrně dlouhá.

Pánev musí mít patřičnou šířku. Ocas je u kořene silný, rovný, směrem ke špičce se mírně zužuje. Má být krátce osrstěný. V pohybu, zvláště při hledání pernaté zvěře v poli, je nesen vodorovně nebo téměř vodorovně. Krátí se na délku 15 – 25 cm.

Hrudník má být prostorný a hluboký tak, že dosahuje k loktům, jeho spodní strana netvoří kýl. Žebra jsou zvláště v partiích bližších hrudní kosti zřetelně klenutá, šikmo uložená. Dolní linie těla je téměř vodorovná v části tvořené hrudníkem a mírně stoupá do partie představované břichem.

Hrudní končetiny mají mohutné, dobře osvalené, dlouhé a šikmo uložené volně pohyblivé lopatky. Předloktí jsou silná, kolmá k podkladu. Tlapky jsou pevné, oválného tvaru, s prsty náležitě klenutými a sevřenými, opatřenými silnými dolů k podkladu zahnutými drápy barvy bílé, světleji nebo sytěji okrové nebo hnědé.

Pánevní končetiny mají dlouhé, rovnoběžné, řádně osvalené stehenní kosti. Bérce mají být silné, hlezna široká, nárty relativně krátké a suché. Tlapky jsou stejné jako tlapky hrudních končetin.

Kůže má být pevná, ale pružná, na hlavě, hrdle, v podpaždí a na dolní straně trupu je jemnější. Srst je krátká, přilehlá a lesklá, jemnější a hladší na hlavě, ušních boltcích, předních stranách končetin a tlapkách.

Zbarvení srsti může být bílé, bílé s různě velkými skvrnami sytějšího nebo světlejšího oranžového nebo jantarového odstínu, bílé s většími nebo menšími kaštanově hnědými skvrnami, grošované, a to buď bílé se světle oranžovým stříkáním, nebo bílé s kaštanově hnědým stříkáním. Přednost se dává pravidelné masce v obličeji, ale toleruje se i její chybění.

Chovatelský klub:

www.breton.cz