Hygenův honič

FCI:

Hygenův honič patří do skupiny VI. – Honiči, barváři a plemena příbuzná, sekce – Honiči.

Povaha:

Vyniká nesmírnou vytrvalostí a velmi jemným čichem. Nevadí mu ani poměrně vysoká sněhová pokrývka. Přes tyto užitečné vlastnosti patří k nejvzácnějším norským plemenům a mimo zemi původu je prakticky neznámý.

Škodí mu, že je doporučován s ohledem na své vlohy jako výlučně lovecký pes. Vzdor tomu, že je přátelský, milý a laskavý vůči majiteli a příslušníkům jeho rodiny a mohl by být příjemným společenským psem, lovci tvrdí, že se za společníka člověka nehodí, protože podle jejich názoru „skutečný lovecký pes“ nemá být psem rodinným, neboť tím údajně klesá jeho výkonnost.

Výchova:

Tvrzení roduvěrných lovců, že soužitím s člověkem klesá jeho výkonnost, neodpovídá skutečnosti. Lovečtí psi, kteří mají možnost žít trvale se vstřícným majitelem, jenž jim věnuje dostatek pozornosti, si k němu vytvoří vztah, který je vede k maximální snaze potěšit ho svojí prací a jejich výkonnost je proto při správném vedení špičková. U psa odsouzeného prožít život s výjimkou pracovního nasazení ve venkovním kotci, se takový vztah nikdy nevytvoří.

Stavba těla:

Je to pes kompaktní stavby těla, určený především k lovu zajíců. Má být středně velký, pevné, kompaktní stavby těla a čtvercového tělesného rámce. Koh. výška činí u psů 50 – 58 (ideál. 54) cm a u fen 47 – 55 (ideál. 51) cm.

Hlava je přiměřeně velká a náležitě široká, nikoli však hrubá. Má být středně dlouhá, celkově klínovitá, nikoli však na konci, v úrovni nosu, zašpičatělá. Mozkovna je svrchu mírně klenutá jak při pohledu zepředu, tak ze strany. Žádoucí je nůžkový skus.

Oči se požadují tmavě hnědé, středně velké, nevypoulené, klidného a vážného výrazu. Spojivky nesmí být vidět.

Ušní boltce jsou zavěšené, středně vysoko nasazené, ani příliš široké, ani nadměrně dlouhé. Zužují se směrem k zaobleným vrcholům. Mají být měkké a tenké. Nepřiléhají těsně k lícím, jsou od nich poněkud oddálené. Nataženy bez násilí kupředu dosahují nejvýš do poloviny délky nosního hřbetu.

Ocas je nasazen v úrovni horní linie těla. U kořene má být silný a směrem ke špičce se zužuje. Bývá nesen rovně nebo lehce vzhůru prohnutý. Zavěšený dosahuje k hleznům.

Hrudník musí být přiměřeně široký, dlouhý, hluboký, prostorný. Zadní volná žebra mají být poměrně dlouhá, aby hrudník byl co nejdelší. Jeho hloubka se rovná zhruba 1/2 koh. výšky. Hrudní končetiny jsou suše osvalené, pevné, šlachovité, nikdy hrubé. Tlapky směřují přímo vpřed a mají vysoko klenuté, těsně k sobě přiléhající prsty s pevnými a silnými nášlapnými polštářky. Meziprstní prostory jsou svrchu i zespoda osrstěné.

Pánevní končetiny mají mít svalnatá a široká stehna, náležitě zaúhlená kolena, dlouhé bérce, správně úhlená, široká a suchá hlezna a krátké, široké a při pohledu ze strany poněkud zešikmené nárty. Tlapky jsou stejné jako tlapky hrudních končetin. Paspárky se pokládají za přípustné, nesmějí však být zdvojené.

Srst je rovná, na pohmat poněkud hrubá, hustá, lesklá a nepříliš krátká. Na zadní straně stehen a na ocase bývá poněkud bohatší, ne však příliš dlouhá.

Zbarvení srsti může být sytě červené nebo žlutočervené, často s černým stínováním na hlavě, hřbetě a ocasu, s bílými znaky nebo bez nich, černo-tříslové, obvykle s bílými znaky, bílé se sytě červenými nebo žlutočervenými skvrnami nebo tečkami nebo s černými a tříslovými znaky. Každá barva musí být ostře oddělená od jiných barev.

K vylučujícím vadám patří agresivita.