Harrier

FCI:

Harrier patří do skupiny VI. – Honiči, barváři a plemena příbuzná, sekce – Honiči.

Povaha:

Pokud nepracuje, je h. klidný, naprosto mírumilovný a k jiným psům snášenlivý, což je povahový rys, který je základním předpokladem pro soužití mnoha členů smečky honičů. Jinak je živý a čilý, s vynikajícím čichem a tak mocným zájmem o stopu zvěře, že překoná všechnu předcházející výchovu i výcvik.

Při stálém kontaktu s majitelem a členy jeho rodiny a při vhodném, laskavém a naprosto důsledném přístupu, by byl jeho psychický vývoj a profil jiný než u jedinců odkázaných na trvalý život v psinci. V podstatě má snahu poslechnout, vyhovět a je nečekaně přítulný.

Výchova:

Váží si každého, třeba i letmého pohlazení majitelem, které je pro něho jako člena smečky vždy „vyznamenáním před nastoupenou jednotkou“, jakýmsi důkazem, že z tolika jiných byl „odměněn a oceněn pochvalou“ právě on.

Jen je k němu potřeba najít správný vztah. Ten posílí pozitivní stimulace, hojné chválení a odměňování za splněný úkol, nejlépe něčím, co velice miluje, ale dostane pouze při této příležitosti. Při pochvale musí být intonace hlasu naprosto jednoznačně radostná. Tresty jsou zbytečné, v případě nutnosti stačí pokárání hlasem opět s náležitou intonací, spíše vyčítavou, nikdy však zlostnou nebo výhrůžnou.

H. je velmi náročný na pohyb, ale pouštět ho volně na vycházkách s sebou nese značné riziko útěku, neboť stopa zvěře je podnětem, kterému neodolá.

Stavba těla:

Tento silný, ale lehký honič představuje velikostně přechod mezi anglickým foxhaundem a bíglem. Koh. výška činí 48 – 55 cm, přednost se ale dává rozmezí 48 – 50 cm.

Hlava je výrazná, přiměřené velikosti. Mozkovna má být svrchu plochá, se slabě vyznačeným týlním hrbolem. Nos musí být velký, černý.

Oči mají být vždy tmavé barvy, přiměřené velikosti a nikdy nesmějí být vypoulené nebo příliš okrouhlé. Ušní boltce jsou dosti vysoko nasazené, zavěšené, téměř ploše přilehlé k lícím, poměrně krátké a na vrcholcích mírně zaoblené.

Krk je protáhlý, volně pohyblivý, ale pevně spojený s plecemi, v šíji mírně klenutý.

Ocas je střední délky, osrstěný směrem ke špičce tak, že některé pesíky jsou delší a hrubší a poněkud odstávají, takže mu celkově dodávají podobu obilného klasu. Má být správně nesený. V klidu může být zavěšený, v pohybu a zejména na stopě bývá nesen výše, v úrovni horní linie těla nebo i vzhůru vztyčený.

Hrudník má být spíše hluboký než široký, žebra jsou mírně klenutá, nikdy nesmějí být sudovitá. Hrudní končetiny jsou rovné a v postoji kolmé k podkladu. Lopatky mají být šikmo uložené, jejich podélné osy směřují nahoru a vzad. Musejí být náležitě osvalené.

Srst má být hladce přilehlá, nikoli však příliš krátká (úplně hladká). Zbarvení je obvykle bílé se skvrnami jakéhokoli odstínu černé až oranžové barvy. Jedinci tzv. francouzského chovu (vedoucí krev normanských předků) jsou většinou trikolorní, s černým pláštěm na trupu.

K vylučujícím vadám patří agresivita nebo bázlivost, depigmentace nosu, předkus dolní čelisti, dlouhá a slabá bedra, slabá stehna, depigmentace šourku u psů.