Estrelský pastevecký pes

FCI:

Patří do skupiny II. – Pinčové a knírači, molosové, švýcarští horští a salašničtí psi.

Povaha:

Povahově je to naprosto sebejistý, absolutně nebojácný a sebevědomý pes, za všech okolností neúplatný a důsledný strážce, který se někdy chová vůči cizím osobám až výhrůžně. To by člověka, který se stane v tomto směru předmětem jeho zájmu, mělo přinutit k nejvyšší opatrnosti. Nejlepší je v takovém případě zůstat na místě a odvrátit hlavu stranou, neboť pohled směřující přímo do očí by mohl být chápán jako provokace a jednoznačná výzva k boji. Vůči svému majiteli je však e. p. p. až pozoruhodně mírný a poslušný. Je mu naprosto věrný a oddaný. Dokonce je na něho do té míry fixován, že příp. novému přivyká jen obtížně.

Výchova:

Co nejčastější, pokud možno trvalý kontakt s majitelem a dalšími příslušníky rodiny je nutností. Kromě majitele a jeho rodiny respektuje také zvířata rodině náležející. Rozhodně však nepatří do rukou majitelů-začátečníků. Jeho výchova musí být od nejútlejšího mládí laskavá, ale železně důsledná. Předcházet jí musí raná socializace, již malé štěně by si mělo pozvolna a nenásilně zvykat na různé lidi, psy aj. zvířata i rozmanitá prostředí.

Ani sebelépe vychovaný a vedený e. p. p. nemusí v dospělosti přijímat bez výhrad všechny cizí osoby. Jeho apriorní nedůvěra k nim je velice silná, hluboce zakořeněná a takřka neotřesitelná. Proto je nutné, aby majitel byl při příp. setkáních s nimi max. opatrný. Už pohyb ruky nabízené cizím člověkem k podání může pes pokládat za „útok“ na majitele a podnět k jeho obraně. Také žádné důvěrnosti od takových osob trpně snášet nebude. Při své síle musí být naučen již jako malé štěně chůzi na vodítku bez tahání, jinak by si s ním i dobře fyzicky disponovaný majitel později poradil jen stěží.

Stavba těla:

Je to statný rustikální pes kompaktní harmonické a bezvadné stavby těla. Jeho obrysové linie jsou při pohledu ze strany mírně konvexní. Perfektní vyváženost celkového vzhledu je velmi žádoucí. Typický je pro něho čilý pohyb a důstojné, sebejisté vystupování. Výraz obličeje má být bystrý, klidný, odvážný. Formát těla se požaduje krátce obdélníkový. Koh. výš. činí u psů 65 – 73 cm a u fen 62 – 69 cm. Přípustná je tolerance +2 cm. Těl. hmot. se pohybuje u psů v rozpětí 40 – 60 kg a u fen v rozmezí 35 – 45 kg.

Mozkovna má být náležitě velká, oblá a při pohledu ze strany svrchu klenutá. Její délka je stejná jako délka čenichové partie, příp. může být o málo větší. Při pohledu ze strany má být horní linie mozkovny v pomyslném prodloužení mírně rozbíhavá (divergentní) s linií nosního hřbetu. Týlní hrbol by měl být jen málo nápadný.

Nadočnicové oblouky jsou pouze slabě naznačené stejně jako mělká podélná čelní brázdička. Čelní sklon (stop) má být povlovný a je zhruba uprostřed vzdálenosti od špičky nosu po týlní hrbol (tj. ve středu celkové délky hlavy), na spojnici vnitřních očních koutků.

Čenichová partie musí být protáhlá a směrem k nosu se zužuje, nesmí však být na konci zašpičatělá. Její délka může být stejná jako délka mozkovny nebo o něco menší. Nos má tvořit přímé pokračování linie nosního hřbetu, je velký, černě zbarvený. Nozdry jsou patřičně otevřené.

Pysky mají být výrazné, nesmějí být příliš tlusté nebo převislé, nicméně horní zřetelně překrývá dolní. Sliznice dutiny ústní včetně patra musí být sytě černě pigmentovaná stejně jako okraje pysků. Ty mají být čistě tvarované, přilehlé k čelistem a zubům. Čelisti jsou silné, zuby velké, bílé, pevně zasazené v čelistech. Měly by k sobě těsně přiléhat. Chrup se požaduje úplný, přednost se dává nůžkovému skusu, ale klešťový je také přípustný.

Oči mají být střední velikosti, spíše menší, oválného tvaru, horizontální, stejně velké, pěkně otevřené, klidného a bystrého výrazu. Přednost se dává duhovkám barvy tmavého jantaru. Oční víčka těsně přiléhají k očním bulvám a jejich okraje jsou černě zbarvené. Obočí je jen málo nápadné.

Ušní boltce by měly být středně vysoko nasazené, dozadu složené, těsně přilehlé k hlavě a krku, takže u základen je vidět kousek jejich vnitřní strany. V poměru k velikosti těla jsou malé. Mají být tenké, trojúhelníkového tvaru, na vrcholcích mírně zaoblené. Krk musí být rovný, krátký a silný, pevně zasazený do plecí.

Ocas má být středně vysoko nasazený, musí být dlouhý a silný. Je nesen pod úrovní horní linie těla, šavlovitě vzhůru prohnutý a na konci hákovitě zahnutý. V klidu bývá zavěšený a dosahuje k hleznům. V afektu nebo v pohybu se zvedá nad horní linii těla a je zahnutý směrem vzhůru a dopředu nebo do strany a dolů, aniž by zasahoval nad záď. Musí být dobře osrstěný, u dlouhosrsté variety s „vlajkou“ na spodní straně.

Hrudník tvoří náležitě klenutá žebra, nesmí však být sudovitý nebo válcovitý. Má být patřičně široký a hluboký tak, že zasahuje k loktům nebo kousek pod ně. Břicho není příliš objemné, nesmí narušovat celkový vzhled a musí ladit s ostatními partiemi trupu. Spodní linie těla by měla při pohledu ze strany zvolna stoupat od konce hrudní kosti ke slabině. Pohyb je snadný, vydatný.

Osrstění má být velmi bohaté, poněkud drsné, nikoli však přehnaně tvrdé. Texturou má být částečně podobné kozí srsti. Podsada je jemná, krátká, hustá, její chlupy jsou propletené s pesíky krycí srsti. Má být světleji zbarvená než krycí srst.

Dlouhosrstý ráz má rovnou nebo lehce zvlněnou krycí srst různé délky na různých partiích těla. Na končetinách, pod lokty a pod hlezny, a na hlavě je kratší a hustší, na ušních boltcích se její délka od báze ke špičce zkracuje a současně je také jemnější a měkčí. Na ocasu musí být delší a bohatší, huňatá, zespoda tvoří „vlajku“. Delší je také kolem krku a pod hrdlem, zezadu na stehnech a na předloktích, kde jsou bohaté „kalhoty“ resp. „praporce“.

Tzv. krátkosrstý ráz má osrstění kratší na celém těle, nejkratší na hlavě a končetinách, bez „vlajky“, „kalhot“ i „praporců“. K přípustným a typickým barvám srsti patří jednotné zbarvení ve všech odstínech žluté, plavé a vlkošedé, které tvoří plavě, žlutě a šedě zbarvené pesíky světlejšího nebo tmavšího odstínu. Možné je i žíhané zbarvení – na základní plavé, šedé nebo žluté srsti je tmavé (skoro černé) příčné žíhání (pruhování). Tmavá maska na hlavě se pokládá za velmi typickou. Bílé znaky jsou přípustné jen na špičkách prstů a v malém rozsahu na dolní části hrdla a zepředu na hrudi.

Všechny odchylky od požadavků standardu je třeba považovat za vady a hodnotit přesně podle jejich závažnosti s ohledem na zdraví a pohodu jedince.

Chovatelský klub:

www.moloss.cz