Entlebuchský salašnický pes

FCI:

Patří do skupiny II. – Pinčové a knírači, molosové, švýcarští horští a salašničtí psi.

Povaha:

Je čilý, bystrý, chytrý, přátelský, živý, temperamentní, sebejistý, nebojácný, veselý, učenlivý, ostražitý nepodplatitelný hlídač. Každou neznámou osobu oznámí hlasitým štěkotem. Tam, kde by to mohlo vadit, se dá tento sklon již od útlého mládí výrazně tlumit systematickým, mírným, ale důsledným zakazováním. Nejde samozřejmě pouze o zákaz, uposlechne-li pes, musí být nejen řádně pochválen, ale také odměněn, nejlépe pamlskem, který miluje a který nedostane nikdy jindy než při této příležitosti. Vůči osobám, které dobře zná, je přátelský a přítulný, k cizím lidem bývá zpočátku lehce, až dosti nedůvěřivý.

Výchova:

Je vhodné, aby ho majitel s neznámými osobami nejprve seznámil. S dětmi se snáší velmi dobře, stejně tak se psy aj. domácími zvířaty, podmínkou ovšem je důkladná raná socializace. Je vhodný i pro majitele-začátečníky, jeho výchova nečiní žádné zvláštní problémy, nicméně důslednost je naprosto nezbytná stejně jako u všech jiných plemen. Vyniká pohodovostí a optimismem, v rodině nastoluje svým vstřícným počínáním dobrou náladu.

Nepatří natrvalo do venkovního kotce, potřebuje být se „svojí smečkou“, rád i spí v blízkosti lidí. Zavřený v psinci by byl nešťastný. Je dobře cvičitelný, neboť rád potěší toho, kdo ho cvičí. Nesmí se však na něho s žádnými tvrdými výcvikovými metodami, s drilem. Víc dokáže dobré slovo (domluva) a vlídné povzbuzení, vždy vyřčené hlasem o patřičné a jednoznačné intonaci. Nezaslouží si, když se mu něco nedaří, aby se na něho majitel zlobil nebo ho dokonce trestal.

Má-li se e. s. p. naučit nějaké speciální cviky či trénuje-li např. na soutěže v agility nebo flyballu, přináší úspěch pravidelný, ale krátký každodenní výcik. Psí sporty mu velice vyhovují, protože je hbitý a šikovný, navíc se tréninkem uspokojí jeho nároky na pohyb. Toho potřebuje opravdu dost, krátké vycházky mu nestačí. Má-li spolehlivé přivolání, může být puštěn bez vodítka. Nemá tendenci se vzdalovat od majitele, stopy zvěře ho nezajímají. Hodí se na venkov, nikoli však do kotce, natož k boudě na řetěz (!), ale i do menších městských bytů. Díky svojí velikosti není na prostor nijak zvlášť náročný.

Stavba těla:

Je to o něco menší než středně velký pes kompaktní stavby těla, mírně obdélníkového tělesného rámce. Koh. výš. se má k délce těla jako 8 : 10. Je pohyblivý a mrštný. Koh. výš. činí u psů 44 – 50 cm, s tolerancí do 52 cm, u fen 42 – 48 cm, s tolerancí do 50 cm.

Hlava odpovídá velikostí celkové velikosti těla, je poněkud klínovitá, suchá. Mozkovna má být svrchu spíše plochá, poměrně široká, nejširší mezi ušními boltci, směrem k čenichové partii se mírně zužuje. Při pohledu ze strany by měla být její horní linie v pomyslném prodloužení více méně rovnoběžná s linií nosního hřbetu.

Nosní hřbet má být rovný. Nos musí být černý a při pohledu z profilu lehce vystupuje před přední okraj pysků. Ty nejsou příliš výrazné a těsně přiléhají k čelistem a zubům. Jejich okraje jsou černě pigmentované. Čelisti a zuby mají být silné. Požaduje se pravidelný a úplný nůžkový skus, klešťový se však toleruje. Chybění jednoho až dvou 1. premolárů (P1) je přípustné, na chybějící 3. stoličky (M3) se nebere zřetel.

Ušní boltce nesmějí být moc velké, jsou vysoko nasazené a u základen poměrně široké, trojúhelníkového tvaru, na vrcholcích pěkně zaoblené. Ušní chrupavka má být dobře vyvinutá, pevná. V klidu přiléhají ploše k hlavě, v afektu se u základny mírně nadzvedávají a natáčejí  kupředu.

Krk je středně dlouhý, silný, suchý a plynule přechází do trupu. Ten musí být statný, mírně protáhlý. Hřbet má být rovný, pevný a široký, poměrně dlouhý. Bedra jsou silná, ohebná, nepříliš krátká. Záď je mírně svažitá, dosti dlouhá.

Ocas tvoří její plynulé pokračování a je buď poněkud povislý, nebo zcela zavěšený. Bývá vrozeně zkrácený, může však být také dlouhý. Při výstavním hodnocení je dlouhý ocas rovnocenný vrozeně zkrácenému.

Hrudník má být široký, protáhlý a hluboký tak, že dosahuje k loktům. Na pomyslném příčném řezu má mít oválný tvar. Předhrudí je výrazné, žebra mají být přiměřeně klenutá. Břicho by mělo být mírně vtažené. Hrudní končetiny jsou patřičně osvalené, nikoli však hrubé. Jejich postoj nemá být ani příliš úzký, ani příliš široký. Volné části hrudních končetin (od loktů k tlapkám) jsou poměrně krátké, robustní, rovné, navzájem rovnoběžné a kolmé k podkladu. Plece mají být svalnaté. Lopatky jsou dlouhé, šikmo uložené a dobře přiléhají k hrudníku. Ramenní kosti mají být stejně dlouhé nebo jen o málo kratší než lopatky.

Paspárky se odstraňují s výjimkou zemí, ve kterých je úkon zákonem na ochranu zvířat zakázán. Tlapky jsou okrouhlé, s dobře klenutými těsně sevřenými prsty. Směřují přímo vpřed, nesmějí být ani vybočené, ani vbočené. Drápy mají být krátké a silné, nášlapné polštářky pevné a odolné.

Pohyb musí být prostorný, uvolněný a naprosto plynulý. Pánevní končetiny jsou zdrojem vydatné dopředné hnací síly (patřičného odrazu). Při pohledu zepředu a zezadu se končetiny pohybují rovně a rovnoběžně se svislou střední podélnou rovinou těla.

Zbarvení srsti je typické, trikolorní. Základní barva je černá s pokud možno symetricky rozloženými tříslovými (žlutě až rezavě červenými) a bílými odznaky. Tříslové odznaky jsou nad očima, na lících, na čenichové partii a na hrdle, zepředu po stranách na hrudi a na všech čtyřech končetinách, přičemž zde musí tříslové zbarvení oddělovat černou barvu od bílé. Bílá lysina probíhá bez přerušení od temene hlavy přes nosní hřbet a může zcela nebo částečně obepínat čenichovou partii. Bílá „náprsenka“ se táhne bez přerušení od brady přes hrdlo až na hruď. Bílé jsou všechny čtyři tlapky a u dlouhého ocasu je žádoucí bílá špička. Nežádoucí, ale tolerovaná je malá bílá skvrna vysoko na šíji, která nesmí být větší než zhruba polovina dlaně.

Chovatelský klub:

www.kssp.cz