Dunker
FCI:
Dunker patří do skupiny VI. – Honiči, barváři a plemena příbuzná, sekce – Honiči.
Povaha:
Je
vyrovnaný, mírný, klidný, rozvážný, milý a přátelský, také však
náležitě sebejistý. Nikdy není agresivní. Pro tuto povahu, ale také pro
atraktivní zbarvení srsti si poslední dobou získává v Norsku i zájem
širší veřejnosti a stává se častěji než dříve společenským psem. Jako
plemeno společenské se začíná pozvolna šířit také do zahraničí.
Výchova:
Jeho
výchova není zvlášť problematická, bez vlídné důslednosti se však
neobejde. Navíc je zapotřebí mít při ní stále na paměti, že jde o honiče
po dlouhé generace užívaného výhradně k lovu, takže výchovné a příp.
výcvikové metody úspěšné u jiných plemen nemusejí být pro něho
nejvhodnější.
Je nezbytně nutné respektovat jeho
individualitu. Může být zároveň jak výborným psem loveckým, tak
společenským, drženým v domě nebo v bytě.
Pokud není používán
lovecky, potřebuje hodně pohybu, a to podle možností každý den. Vhodné
jsou dlouhé vycházky do přírody, kde však musí být vždy na vodítku,
protože jinak hrozí, že se vydá za zvěří. Jeho lovecký instinkt je
nesmírně silný a ani jinak poslušný jedinec v takové situaci na
přivolání nezareaguje.
Stavba těla:
Jde o středně
velkého, elegantního a silného, nikoli však těžkého či dokonce hrubého
honiče atraktivního zbarvení a obdélníkového tělesného rámce. Koh. výška
činí u psů 50 – 55 (ideál. 53) cm, u fen 47 – 53 (ideál. 50) cm.
Hlava
nemá být nesena příliš vysoko. Je ušlechtilá, patřičné délky a čistých
linií, které jsou při pohledu shora i ze strany rovnoběžné. Hlava nesmí
mít klínovitý tvar. Nos musí být černý, nozdry jsou široce otevřené.
Skus se požaduje nůžkový, chrup úplný.
Oči mají být tmavé,
okrouhlého tvaru, spíš větší, nikoli však vypoulené. Mají být jasné,
klidného a vážného výrazu. Tzv. skelné či porcelánové (bělavě) zbarvené
jsou přípustné jen u modře grošovaných (blue merle) jedinců. Okraje
očních víček těsně přiléhají k očním bulvám.
Ušní boltce mají
být nasazeny spíš nízko než vysoko. Jsou zavěšené, hladké, odpovídající
šířky. Směrem k zaobleným koncům se zužují. Ploše a těsně přiléhají k
hlavě. Nataženy kupředu dosahují doprostřed vzdálenosti od stopu
(spojnice vnitřních očních koutků) po špičku nosu.
Ocas je
nasazen v úrovni horní linie těla. U kořene by měl být silný, směrem ke
špičce se zužuje. Má být rovný, lehce vzhůru prohnutý. Natažen dolů
dosahuje k hleznům nebo kousek pod ně.
Hrudní končetiny jsou
silné, suše osvalené a šlachovité ve svých volných částech, od loktů k
tlapkám. Tlapky, které musejí směřovat přímo vpřed a nesmějí být ani
vybočené, ani vbočené, musejí být klenuté, uzavřené, hustě osrstěné v
meziprstních prostorách. Nášlapné polštářky se požadují pevné.
Pánevní
končetiny jsou při pohledu z boku náležitě zaúhlené a při pohledu
zezadu navzájem rovnoběžné. Tlapky jsou stejné jako tlapky hrudních
končetin a rovněž nesmějí být ani vybočené, ani vbočené.
Srst
má být hustá, tvrdá, nikdy nesmí být příliš krátká. Zbarvení je modře
grošované (blue merle) s tříslovými a bílými odznaky. Kaštanově červené
zbarvení nebo převládající černé, zasahující od čenichové partie až k
hleznům s tzv. černou maskou v obličeji je méně žádoucí. Velká bílá
náprsenka zasahující až k plecím se připouští stejně jako bílé zbarvení
na břiše a tzv. ponožky (bílé znaky dosahující od tlapek až na záprstí a
nárty), bílá barva však nesmí zabírat víc než 50 % povrchu těla.