Burgoský perdiquero

FCI:

Patří do skupiny VII – Ohaři, sekce 1 – Kontinentální.

Povaha:

Jde o vyrovnaného, klidného a usedlého, mírného a laskavého, milého a ušlechtilého, otužilého a pracovitého, vrozeně poslušného a inteligentního loveckého psa. Vyniká silou, velmi jemným čichem a stylem práce, který vychází z jeho povahy a projevuje se jistotou při hledání spolehlivým vystavováním a bezvadným přinášením. Ačkoli se používá především k lovu drobné zvěře, je schopen dohledávat i poraněnou vysokou (tj. pracovat jako barvář) a také tohoto úkolu se zhošťuje na výbornou.

Výchova:

Jeho výcvik nečiní zvláštní potíže, jde však o psa velmi citlivého, u něhož nelze v žádném případě aplikovat parforsní (donucovací) výcvikové metody. Nadějí do budoucna je pro b. k. o. kromě lovu také to, že má všechny předpoklady být současně i milým a klidným společenským psem.

Stavba těla:

Je to statný krátkosrstý ohař přiměřené velikosti, krátce obdélníkového tělesného rámce. Kohoutková výška činí u psů 62 – 67 cm, u fen 59 – 64 cm. Výrazný je pohlavní dimorfismus.

Hlava je velká a mohutná, s prostornou mozkovnou a silnou čenichovou partií. Při pohledu shora má tvar protáhlého lichoběžníku, který se pozvolna zužuje směrem k nosu, aniž by byla na konci zašpičatělá. Týlní hrbol jen málo výrazný. Čelní stop se požaduje povlovný, jen málo výrazný.

Čenichová partie je široká po celé své délce. Nosní hřbet musí být široký, z profilu rovný, anebo se směrem k nosu mírně sklání. Nos je tmavě játrově hnědý, vlhký, velký a široký. Pysky jsou zavěšené, nikoli však volné. Horní úplně překrývá dolní. Ten tvoří nápadný ústní koutek. Zuby jsou pevné, bílé a zdravé. Požaduje se nůžkový skus. Žádné premoláry nesmějí chybět.

Oči mají být středně velké mandlového tvaru, přednost se dává tmavě oříškově hnědým. Ušní boltce mají být velké, zavěšené, trojúhelníkového tvaru, mírně vývrtkovitě stočené, nasazené v úrovni linie očí. V klidu splývají elegantně podél lící. Nataženy bez násilí kupředu musejí dosahovat k ústním koutkům, nikoli však až k nosu.

Krk musí být silný, mohutný, široký i u hlavy a pozvolna se ještě rozšiřuje směrem k plecím. Šíje je při pohledu ze strany mírně klenutá. Na hrdle má být patrný lalok, který tvoří dvě kožní řasy vycházející z okolí ústních koutků. Nesmí být příliš veliký. Kohoutek má být zřetelný, horní linie těla je rovná. Může být vodorovná, je však lepší, svažuje-li se mírně od kohoutku směrem k zádi. Nikdy nesmí být pronesená a za pohybu se nesmí houpat ze strany na stranu.

Hřbet je mohutný a svalnatý. Záď je široká a pevná. Při pohledu z boku má její sklon svírat s horní linií těla úhel menší než 45 °. Má být stejně vysoko jako kohoutek nebo o něco níž. Ocas je silný u kořene, středně vysoko nasazený. Krátí se na třetinu nebo polovinu původní délky.

Hrudník má být široký a hluboký tak, aby dosahoval k loktům. Musí být patřičně osvalený a vcelku mohutný. Hrudní končetiny musejí být v postoji kolmé k podkladu, rovné a rovnoběžné, pevných kostí. Předloktí jsou rovná, kolmá k podkladu, silných kostí, s výraznými šlachami. Jejich délka se rovná dvojnásobku vzdálenosti od zápěstí k podkladu. Tlapky hrudních končetin mají být „kočičí“ (okrouhlé), prsty těsně sevřené a výrazně klenuté, drápy tmavé, nášlapné polštářky pevné, široké a odolné, meziprstní kožní duplikatury přiměřeně velké.

Pánevní končetiny jsou silné a svalnaté, pevných kostí. Jejich volné části musejí být v postoji kolmé k podkladu, správně zaúhlené. Bérce jsou dlouhé, silných kostí, jejich délka se rovná dvojnásobku délky nártů. Hlezna musejí být výrazná, s dobře patrnými šlachami, patřičně zaúhlená. Nesmějí být při pohledu zezadu ani sbíhavá, ani rozbíhavá. Tlapky se požadují „kočičí“ jako u hrudních končetin, někdy bývají nepatrně delší.

Typickým pohybem je úsporný, plynulý a energický klus beze sklonu k mimochodu nebo k vybočování zádi ze směru pohybu (k tzv. předbíhání zádi).

Srst je hustá, středně silná, krátká, hladká a pokrývá celé tělo včetně meziprstí. Její základní barvu určuje směs pesíků bílé a játrově hnědé barvy, které jsou nepravidelně promíšené, čímž vzniká zbarvení hnědě grošované, šedavě hnědé nebo hnědě tečkované. Možné jsou i jiné typy zbarvení. Podle toho, jestli převládají místy bílé nebo hnědé pesíky, pak vznikají větší nebo menší bílé skvrny.