Bavorský barvář

FCI:

Patří do skupiny VI. - Honiči, barváři a plemena příbuzná, sekce 2 - Barváři

Povaha:

Je vytrvalý, pohyblivý a spolehlivý, povahově klidný a vyrovnaný, oddaný svému majiteli, vůči cizím osobám rezervovaný. Přednost se dává jedincům, kteří jsou nebojácní, učenliví a sebejistí a ani trochu bázliví nebo agresivní. Většinou je v rukou lovců, ale dokáže být i milým a příjemným společníkem člověka.

Je od přírody velice poslušný, mírný a přátelský, ale také nesmírně citlivý, závislý na majiteli a jeho rodině. Trvalé ubytování ve venkovním kotci je pro něho doslova nesnesitelné. Je-li jim v rámci rané socializace uvyklý, vychází dobře s cizími psy i s různými drobnými domácími volně drženými miláčky.

Dobře se snáší se staršími, klidnějšími a rozumnými dětmi, divoké hrátky malých však příliš rád nemá.

Výchova:

Vyžaduje bezpodmínečně vlídné zacházení, a to jak při běžné výchově, která se samozřejmě neobejde bez nezbytné, ale laskavé důslednosti, tak při loveckém výcviku. Při nesprávném a necitlivém zacházení se stává bázlivým, bojácným a v krajních případech (při hrubém až krutém přístupu majitele) agresivním.

Není-li pravidelně používán lovecky, vyžaduje každodenní dlouhé vycházky do přírody. Nehodí se proto příliš do městských center, ale na okraji velkých městských aglomerací, kde jsou patřičně rozlehlé parky, může klidně žít. Je doporučitelné vodit ho na vycházkách vždy na vodítku, pokud totiž narazí na stopu zvěře, nikdo ho z ní neodvolá.

Stavba těla:

Je to středně velký pes vyvážených proporcí, spíše lehčí stavby těla, velmi pohyblivý a svalnatý. Trup musí být poněkud delší než koh. výš. a horní linie těla směrem k zádi mírně stoupá. Záď je proto tzv. přestavěná, tj. vyšší v úrovni kyčelních hrbolů než kohoutek, což má při nízko nesené hlavě význam pro psa jdoucího po stopě. S postavou tvaru klínu snáze proniká houštinami lesního podrostu. Podobnou stavbu těla lze pozorovat i u některých volně žijících živočichů obývajících lesní biotopy. Končetiny nesmějí být příliš vysoké. Koh. výš. činí u psů 47 – 52 cm a u fen 44 – 48 cm.

Nos je patřičně velký, nepříliš široký, černý nebo tmavě červený, nozdry musejí být široce otevřené. Čelisti mají být mohutné s pravidelným nůžkovým skusem, takže zadní strany hornočelistních řezáků těsně překrývají přední strany dolnočelistních a obojí jsou zasazeny v čelistech kolmo. Klešťový skus se toleruje. Žádoucí je úplný chrup se 42 zuby.

Oči jsou jasné, čilého výrazu, ani příliš velké, ani moc kulaté, tmavě hnědé barvy nebo o něco světlejší. Pigmentované okraje očních víček těsně přiléhají k očním bulvám. Ušní boltce mají být o něco delší než středně dlouhé, takže nataženy nenásilně kupředu dosahují max. k nosu. Jsou těžké (silné), vysoko nasazené, u základen široké, na vrcholcích zaoblené, ploše zavěšené po stranách hlavy (přiléhají k ní bez záhybů).

Krk je středně dlouhý, silný, s nevelikým lalokem na hrdle. Linie šíje přechází naprosto plynule do horní linie těla. Kohoutek je jen málo patrný, hřbet musí být pevný, ale pružný. bedra jsou poměrně krátká, široká, velmi silně osvalená. Záď má být dlouhá, při pohledu ze strany téměř rovná.

Ocas je vysoko nasazený, středně dlouhý, dosahuje max. k hleznům. Nesen bývá v úrovni horní linie těla nebo směřuje šikmo dolů k podkladu. Hrudník musí být přiměřeně široký, hluboký a dlouhý, s výrazným předhrudím (které je patrné při pohledu z boku). Na pomyslném příčném řezu má oválný tvar.

Poslední žebra zasahují daleko dozadu.

Hrudní končetiny jsou při pohledu zepředu rovné a navzájem rovnoběžné. Při pohledu ze strany musejí být v normálním (zootechnickém) postoji kolmé k podkladu, patřičně zaúhlené. Tlapky jsou lžícovitého tvaru, prsty klenuté a těsně sevřené, s dostatečně silnými, tuhými a plně pigmentovanými nášlapnými polštářky. Pánevní končetiny jsou silných kostí, při pohledu zezadu rovné a vzájemně rovnoběžné, při pohledu ze strany přiměřeně zaúhlené.

Srst má být hustá, hladce přilehlá, poněkud drsná na pohmat, jen málo lesklá. Na hlavě a na ušních boltcích je jemnější, na břiše, končetinách a ocase hrubší a delší. Zbarvení může být sytě červené, odstínu jelení červeně, červenohnědé (sytě tříslové, odstínu čerstvě vyloupnutého semene jírovce maďalu, tzv. koňského kaštanu), červenožluté, plavě žluté až žemlové. Může mít též barvu zimní srsti vysoké zvěře, žíhanou (příčné tmavé pruhy na světlejším podkladu) nebo s příměsí černých pesíků. Na hřbetě je vždy základní barva tmavší, čenichová partie a ušní boltce jsou tmavé. Na ocase nikdy nechybí příměs černých chlupů. Zepředu na hrudi může být malá světlá skvrna („honičská hvězda“).

K těžkým vadám patří nos masové barvy, neveliký předkus nebo podkus dolní čelisti, částečný klešťový (nepravidelný) skus, příliš volná oční víčka.

Chovatelský klub:

www.barvar.eu