Argentinská doga

FCI:

Argentinská doga patří do skupiny II. – Pinčové a knírači, molosové, švýcarští horští a salašničtí psi, sekce FCI – Typ mastif.

Povaha:

Povahově má být a. d. veselá, k majiteli přirozeně přátelská. Také si je však dobře vědomá své síly. Štěká málokdy a nesmí být agresivní, jistý sklon k agresivitě je povahový rys, který musí mít majitel vždy pod kontrolou. Dominantní založení ji neustále nutí bojovat o teritorium, což se projevuje zvláště vůči jedincům téhož pohlaví. Tato vlastnost je nápadná především u samců.

Při lovu je vysloveně chytrá a tichá, odvážná a bojovná. Jako společenský pes se vyznačuje až nezkrotným temperamentem, nebývalou houževnatostí, statečností a sebejistotou. Majiteli i jeho rodině je naprosto věrná a dává to také najevo. Je kdykoli připravena „své lidi“ se vší razancí bránit. Pro svůj temperament se nehodí do rodiny s malými dětmi. Neměla by být trvale držena ve venkovním kotci, potřebuje nezbytně co nejdelší, nejlépe však trvalý kontakt s majitelem a členy jeho rodiny. K cizím osobám se chová zdrženlivě, až ostražitě.

Výchova:

Není radno držet ji spolu s jinými volně se pohybujícími domácími zvířaty. Její lovecký instinkt je stále velmi silný, proto, ale i z důvodu dominantního chování vůči jiným psům, se nedoporučuje nechat ji na vycházkách volně pobíhat. Nehodí se absolutně pro majitele-začátečníky, kteří nemají žádné zkušenosti s plemenem podobného povahového založení. Vhodná je pouze pro osoby naprosto klidné, trpělivé, rozvážné, nadané přirozenou autoritou, kterou také dokážou v případě potřeby nenásilně uplatnit. Mělo by se jednat o osoby naprosto důsledné, jednající vždy konzistentně.

Tresty vedou k tomu, že se zatvrdí. Mohou mít i negativní následky na její další chování, může se stát, zejména pokud je pokládá za nespravedlivé, vysloveně zlou a agresivní. Od nejútlejšího mládí je nezbytná kromě výchovy také socializace (zespolečenštění v tom nejvlastnějším slova smyslu), navykání na nejrůznější prostředí, osoby, psy a ostatní zvířata (již u odrůstajícího štěněte je však nutno při seznamování s jinými psy postupovat s max. opatrností).

Je náročná na pohyb, nejbezpečnější je volný výběh na dobře oploceném pozemku. V rámci výchovy musí být pro vycházky na vodítku naučena netahat, jinaksi si s ní při její síle v dospělosti i velmi zdatný člověk poradí jen těžko. Kromě toho je doporučitelné, aby na vycházce byla na vodítku vedena tak, že jde vždy alespoň o půl kroku za majitelem, při nejhorším s nosem v úrovni jeho nohou. Podle zákonů psí smečky jde totiž vždy jako první vůdčí (α-) jedinec, ten rozhoduje o tom, kam se bude smečka ubírat. Cílem její výchovy není ani tak absolutní poslušnost, jako spíše to, aby i v dospělosti byla za jakékoli situace ovladatelná.

Stavba těla:

Celkovým vzhledem jde o psa vyvážených proporcí, velkého, nikoli však obřího. Koh. výš. činí u psů 62 – 68 cm a u fen 60 – 65 cm. Hlava je mezocefálního typu (ani příliš dlouhá, ani moc krátká), silná a mohutná, bez ostrých obrysových hran nebo nápadného cizelování (nemá být příliš suchá), její profil by měl být konvexní (vyklenutý) v partii mozkovny a konkávní (pronesený) v partii nosního hřbetu. S krkem tvoří jeden mohutný obloukovitý osvalený celek. Mozkovna je masivní, svrchu klenutá v příčném i podélném směru, zaoblená díky mohutné žvýkací a šíjové svalovině.

Nos je černě pigmentovaný, a protože tvoří zakončení konkávní linie nosního hřbetu, směřuje lehce vzhůru. Při pohledu ze strany je jeho přední plocha rovná a svislá. Nachází se na pomyslné svislici procházející předním okrajem vrcholu horní čelisti nebo kousek před ním. Pysky jsou přiměřeně silné, poměrně krátké a těsně přiléhají k čelistem a zubům. Jejich okraje mají být volné, černě pigmentované.

Oči jsou mandlového tvaru, uložené v očnicích středně vysoko a daleko od sebe. Mají být tmavě až oříškově hnědé, chráněné očními víčky - u těch se dává přednost černě pigmentovaným okrajům, ale částečná depigmentace se nepokládá za vadu. Výraz očí musí být pozorný a činorodý, současně však výrazně tvrdý, obzvlášť u psů-samců. Ušní boltce jsou vysoko a vzhledem k velké šířce mozkovny také daleko od sebe.

Kohoutek má být široký a vysoký, hřbet široký, silný, mocně osvalený. Směrem k bedrům mírně klesá. Bedra jsou silná a jejich obrysy poněkud zastírá mocná svalovina, která způsobuje, že nad páteří je lehká podélná brázdička. Mají být o něco kratší než hřbet a velmi lehce klenutá. Osvalení podél celé horní linie těla vzbuzuje dojem, že je lehce pronešená, což neodpovídá skutečnosti, ale u dospělých jedinců je tento dojem vzhledem k silně vyvinutému osvalení hřbetu ještě nápadnější.

Tlapky jsou okrouhlé, s krátkými, silnými a těsně sevřenými prsty, nášlapné polštářky mají být silné a tvrdé s černě zbarveným na dotek hrubým povrchem. Krok musí být protáhlý a klidný, klus dlouhý, s výrazným „předkrokem“ hrudních a důraznou dopřednou akcí (záběrem) pánevních končetin. Ve cvalu se projeví energie a síla jedince. Stopy tlapek tvoří jednoduché a rovnoběžné linie. Mimochod se hodnotí jako těžká vada a je nepřípustný.

Osrstění musí být jednotně krátké, hladké, měkké na dotek, zhruba 1,5 až 2 cm dlouhé. Hustota srsti je různá podle klimatických podmínek - v tropech bývá osrstění řidší, takže mohou prosvítat pigmentové skvrny na kůži, což by nemělo být důvodem nižšího ocenění na výstavách. V chladných oblastech může být srst hustější, až hustá, dokonce s podsadou. Zbarvení je čistě bílé, pouze kolem jednoho oka může být skvrna černé nebo tmavé barvy, nesmí ale zabírat více než 10 % celkové plochy hlavy. Při dvou stejně kvalitních jedincích na výstavě se dává přednost bělejšímu.

Chovatelské kluby:

www.moloss.cz

www.kmdpp.eu