Appenzellský salašnický pes
FCI:
Appenzellský salašnický pes patří do skupiny II. – Pinčové a knírači, molosové, švýcarští horští a salašničtí psi, sekce FCI - Molossoidní psi, podsekce FCI – Horští psi.
Povaha:
Je to společenský pes, živý, temperamentní, veselý a učenlivý, sebejistý a nebojácný, ovšem poněkud nedůvěřivý vůči cizím osobám, nepodplatitelný hlídač. Vzhledem k jeho původu a minulosti, kdy byl vysloveně pracovním psem, který se často musel rozhodovat sám, protože nemohl čekat na povel člověka, je velmi samostatný a jeho výchova není nejsnadnější. Nehodí se proto úplné začátečníky, kteří nemají pražádné předcházející zkušenosti. Je třeba se mu trochu více věnovat.
Appenzellský salašnický pes nepatří trvale do kotce, natož k boudě na řetěz - to by byla nejsnazší cesta k tomu, aby z něho vyrostl agresivní pes. Naopak nutný je co nejužší kontakt s majitelem a členy jeho rodiny - je výborné, může-li s někým z nich být stále nebo skoro stále pohromadě. Jde o vytvoření co nejpevnějšího vztahu mezi ním a majiteli, a ten musí být založen na vzájemné důvěře a respektu.
Výchova:
Velmi potřebná (snad ještě potřebnější než u ostatních švýcarských salašnických psů) je raná a co nejširší socializace. Nesocializovaný pes by totiž nemusel být stoprocentně nekonfliktní ve vztahu k jiným psům, a tomu je třeba předejít. Výchova musí být vlídná, ale naprosto důsledná, její úspěch nezávisí na psu, ale pouze na majiteli.
Dobře vychovaný a. s. p. je milý, přátelský a naprosto spolehlivý společník člověka. Je velice činorodý. Miluje a zároveň potřebuje možnost provozovat nějaké fyzické i mentální aktivity - může jít např. o trénink práce záchranářského psa, obedience, agility, frisbee, flyballu atd., při němž uspokojí svoji touhu po pohybu a uplatní mrštnost, rychlost a inteligenci. Není-li na takový trénink dost času, jsou nutností aspoň pravidelné, náležitě dlouhé a vydatné procházky.
A. s. p. je vhodným psem pro sportovně založené majitele - např. vyznavače dálkové turistiky, kteří si pro něho dokážou udělat dostatek času. Kdo na něho čas mít nebude, udělá lépe, poohlédne-li se po jiném plemeni.
Stavba těla:
Jde o pěkně trikolorně zbarveného, středně velkého psa téměř čtvercového tělesného rámce, proporcionální, harmonické stavby těla, svalnatého, spíše podsaditého než příliš lehkého, pohyblivého a hbitého, s chytráckým výrazem ve tváři.
Koh. výš. činí u psů 52 – 56 cm a u fen 50 – 54 cm (při toleranci + / –2 cm u obou pohlaví). Koh. výš. se má k délce trupu jako 9 : 10; hlava odpovídá velikostí celkové velikosti těla a je lehce klínovitého tvaru. Mozkovna má být svrchu vcelku plochá, nejširší mezi ušními boltci, směrem k čenichové partii se rovnoměrně zužuje.
Nosní hřbet má být rovný, nos musí být u černých jedinců černý, u havanově hnědých (barvy doutníku havana) hnědý, pokud možno co nejtmavší. Pysky mají být suché a mají přiléhat k čelistem a zubům. U jedinců se základní barvou srsti černou mají být jejich okraje černé, u havanově hnědých pokud možno sytě hnědé. Ústní koutky nejsou nápadné, čelisti a zuby musejí být silné, což platí zvlášť pro dolní čelist. Ta má být natolik mohutná, aby čenichová partie nebyla při pohledu z boku zašpičatělá. Požaduje se úplný a pravidelný nůžkový skus, klešťový se však toleruje. Žádoucí je plnochrupost, ale jeden chybějící nebo jeden zdvojený 1. premolár (P1) a chybění 3. stoliček (M3) se toleruje.
Krk je spíš krátký, silný, suchý. Trup musí být statný, kompaktní. Hřbet má být přiměřeně dlouhý, pevný a rovný; bedra jsou krátká a náležitě osvalená; záď je poměrně krátká a tvoří plynulé pokračování horní linie těla.
Ocas musí být vysoko nasazený, silný, přiměřeně dlouhý a hustě osrstěný. Pesíky na jeho spodní straně jsou poněkud delší. Za pohybu má být těsně stočený na zádi, nesený uprostřed nebo na jedné či druhé straně, v postoji může být dolů nesený, různého tvaru.
Hrudník je široký a hluboký tak, že dosahuje k loktům. Předhrudí má být výrazné, při pohledu ze strany vystupuje vrchol hrudní kosti zřetelně před přední okraj ramenního kloubu. Hrudní kost zasahuje dosti daleko dozadu; na pomyslném příčném řezu má hrudník oválný tvar. Břicho je jen mírně vtažené.
Paspárky se mají odstraňovat (s výjimkou zemí, ve kterých je tento úkon zakázán zákonem na ochranu zvířat); tlapky jsou krátce okrouhlé, s klenutými a těsně sevřenými prsty, bílým ohraničením a silnými nášlapnými polštářky.
V pohybu je akce hrudních končetin vydatná (jejich „předkrok“ je daleký) a pánevní končetiny jsou zdrojem výrazného dopředného hnacího impulzu (odrazu). V klusu se končetiny při pohledu zepředu i zezadu pohybují rovně a rovnoběžně se střední svislou podélnou rovinou těla.
Základní barva srsti může být černá nebo havanově hnědá s pokud možno symetrickými tříslovými a bílými odznaky. Malé tříslové odznaky jsou nad očima, na lících, zepředu na hrudi (nalevo a napravo, asi v úrovni ramenních kloubů) a na končetinách, přičemž tříslová barva je vždy mezi základní černou resp. havanově hnědou a bílými skvrnami. Ty tvoří na hlavě dobře patrnou bílou lysinu táhnoucí se bez přerušení od temene přes nosní hřbet až k nosu; může zcela nebo částečně obepínat čenichovou partii.
Od brady přes hrdlo až na hruď se táhne bez přerušení bílá „náprsenka“. Bílé jsou také všechny čtyři tlapky a špička ocasu. Bílá skvrna na šíji nebo poloviční „límec“ se toleruje; souvislý úzký bílý límec je sice přípustný, avšak nežádoucí.
K vadám patří nedostatečný pohlavní výraz (málo vyvinuté sekundární pohlavní znaky, takže na první pohled nelze určit, zda jde o psa či fenu), dlouze obdélníkový formát těla, disharmonická stavba těla, jemná nebo příliš hrubá kostra, nedostatečné osvalení, velmi těžká nebo velice lehká hlava, svrchu klenutá mozkovna, příliš srázný stop, čenichová partie nadměrně dlouhá, moc krátká, úzká nebo špičatá, jiný než rovný nosní hřbet, příliš mohutné (volné) pysky, chybění více než jednoho prvního premoláru (P1), dále také příliš do stran vystupující líce, oči kulaté, vypoulené nebo světlé, ušní boltce příliš malé, nadměrně velké, velmi vysoko nebo velice nízko nasazené, hřbet pronesený (konkávní) nebo tzv. kapří (vyklenutý jako u kaprovité ryby plotice obecné, Rutilus rutilus), záď spáditá nebo přestavěná (výška v úrovni kyčelních hrbolů větší než koh. výš.), výrazně vtažené břicho, hrudník příliš plochý nebo sudovitý, chybějící předhrudí, příliš krátká hrudní kost, volně stočený ocas (do kruhu, pokud se špička ještě dotýká jeho kořene), nedostatečné zaúhlení hrudních a pánevních končetin, vybočené lokty, měkká zápěstí, „kravský“ postoj pánevních končetin (sbíhavá hlezna), tlapky protáhle oválného tvaru (tzv. zaječí) nebo neuzavřené (s roztaženými prsty), pohyb nesprávný (např. s krátkou a topornou akcí končetin), šouravý (s tlapkami nízko nad podkladem), s křížícími se končetinami při lokomoci atd., podsada prorůstajíci krycí srstí, černé tečky v bílých skvrnách, přerušená lysina, souvislý široký bílý „obojek“ na krku, nesouvislá (přerušená) náprsenka, bílé znaky na končetinách dosahující zřetelně nad zápěstí („holínky"), chybějící bílá barva na špičce ocasu a na tlapkách, celková velikost nedostatečná nebo nadměrná (nedosahující nebo přesahující stanovené rozmezí koh. výš. včetně tolerance), chování svědčící o nedostatku sebejistoty, nedostatek temperamentu, mírná agresivita.
K vylučujícím vadám náleží ustrašenost, nápadná agresivita, podkus nebo předkus dolní čelisti, zkřížený skus, entropium, ektropium, oči modře zbarvené nebo tzv. skelné (bělavé), ocas srpovitě zahnutý (když se špička ani nedotýká jeho kořene), stále zavěšený nebo zalomený, srst jiná než středně dlouhá, zbarvení jiné než trikolorní, jiná základní barva srsti než černá nebo havanově hnědá.