Americký foxhound

FCI:

Americký foxhound patří do skupiny VI. - Honiči, barváři a plemena příbuzná, sekce - Honiči.

Povaha:

Jako lovecký pes je při práci horlivý a velmi energický. Má vynikající čich a velice melodický hlas. Je také znamenitý skokan. Pro tyto vlastnosti a schopnosti je ve své vlasti nejen oblíbeným loveckým psem, ale také úspěšným společenským plemenem – k tomuto účelu jsou ovšem vhodnější jedinci z výstavních chovů, méně jedinci z chovů zaměřených výlučně na výkon.

Povahově je milý, dobrácký a přátelský k majiteli a členům jeho rodiny, k neznámým osobám se chová buď vstřícně, anebo nedůvěřivě. Spokojený je, má-li pokud možno stálý kontakt se „svými“ lidmi. Navzdory původu by neměl být jako společenský pes držen trvale ve venkovním kotci.

Výchova:

Jeho výchova není úplně jednoduchá, musí být klidná, laskavá a důsledná. Nehodí se pro úplné začátečníky, ale pouze pro lidi s určitými zkušenostmi, rozvážné, trpělivé, s přirozenou autoritou.

S dětmi vychází výborně. Se psy se snáší dobře, nevystupuje vůči nim příliš dominantně. S ostatními domácími zvířaty by vzhledem k silnému loveckému instinktu neměl přicházet do bezprostředního kontaktu.

Miluje pohyb a nutně jej potřebuje. Osvědčil se např. jako vynikající partner při joggingu. Na vycházkách by neměl být raději pouštěn volně. Volný výběh je pro něho naprosto bezpečný pouze na dobře oploceném pozemku. Pravidelné a vydatné procházky na vodítku, konané rázným tempem, jsou nutností u jedince nevyužívaného pravidelně lovecky. Představují podstatně větší fyzickou zátěž než volné pobíhání.

I když nebude používán jako lovecký pes, může se dobře uplatnit při sportovních (s lovem zvířat nesouvisejících) soutěžích ve stopování. Častý trénink takové práce považuje za vítané zaměstnání.

Stavba těla:

Je to středně velký pes atraktivního exteriéru, vyšší a lehčí než anglický foxhaund. Koh. výš. činí u psů 56 – 63,5 cm a u fen 53 – 61 cm.

Hlava má být dost dlouhá, týlní hrbol mírně vyznačený. Mozkovna by měla být široká a oblá. Oči jsou velké, mírného a laskavého výrazu, barvy tmavě hnědé nebo lískového oříšku, uložené v očnicích dosti daleko od sebe.

Ušní boltce musejí být zavěšené, nasazené přiměřeně nízko, dlouhé tak, že natáhnou-li se nenásilně směrem dopředu, dosahují alespoň ke špičce nosu. Jsou jemné a dost široké, spadají podél lící a jejich přední okraje jsou mírně dovnitř zavinuté. Mají se i v afektu jen nepatrně nadzvedávat. Na vrcholcích jsou zaoblené.

Ocas by měl být nasazený středně vysoko, nesený vesele, mírně vzhůru prohnutý, nikoli však přetočený nad záď a bedra. Na jeho spodní straně je srst poněkud delší a tvoří krátký „kartáč“.

Hrudník musí být hluboký, poskytuje dostatek prostoru plícím a srdci. V poměru ke své hloubce je užší než u anglického foxhounda. Jeho obvod činící 71 cm je přiměřený pro jedince o koh. výš. 58 cm. Hrudní končetiny jsou rovné, silných kostí, náležitě zaúhlené.

Tlapky mají být „kočičí“, s dobře klenutými prsty, silnými drápy a plnými a tuhými nášlapnými polštářky.

Pánevní končetiny mají silné kyčle a svalnatá stehna schopná velmi razantních pohybů.

Srst je tzv. uzavřená (dokonale přilehlá), tvrdá, středně dlouhá. Všechny barvy osrstění jsou přípustné.

K vadám patří příliš plochá, v temenní krajině velmi úzká, anebo nadměrně klenutá mozkovna, při pohledu ze strany vyklenutý nebo pronesený nosní hřbet, oči malé, pichlavého pohledu, podobné jako u teriérů (zapadlé) nebo vypoulené, ušní boltce krátké, nasazené vysoko nebo s tendencí nadzvedávat se nad úroveň základen, krk tlustý, krátký, hrubý, nesený horizontálně v úrovni horní linie těla, lalok na hrdle nebo záhyby volné kůže připomínající lalok, hřbet příliš dlouhý.